Ráno si uvařím čaj a sleduji ručičku hodin, jak pomalu a důstojně pokračuje ve své nekonečné cestě.
Má to zřejmě hlubší smysl, který je nám smrtelníkům a obyvatelům multiversa nepochopitelný.
Pro jistotu uhodim hlavou do zdi, aby se mi myšlenky rozvířily. Je to prostě úžasné.
Cestou do metra vidím ptáky, jak se vrhají ze střech domů střemhlav rovnou na chodník, jako ve známém filmu. Bezdomovci je sbírají do černých igelitových tašek a v parcích voní čerstvé ranní maso.
Scházíme se všichni u vstupu do metra.
Lidé jsou stejně jako já zamyšlení a zamračení. Šedavé nebe krásně navozuje každodenní existencionální atmosféru a pouliční hráč na housle hraje falešně symfonii #40 in G Minor, K 550 – 1. Molto Allegro…
Při jízdě na eskalátoru se oddávám zastavenému času a pozorování xichtů zastavených v něm. Má to jistě řadu souvislostí s tím, že je název tohoto dopravního prostředku odvozen od anglického slova „escalate“, čili vystupňovat.
Fronta, která se tvoří u turniketů má v sobě něco nečekaně lidského.
Tady si uvědomím sílu demokracie, která se ve svém rozšířeném chápání dá také přirovnat k dlouhé frontě, kterou je někdy třeba samozřejmě přeskočit.
Ve vestibulu je levicová výzdoba – po stěnách sjíždějí chaoticky zelené body, jako v kultovním filmu Matrix. Dlouho se na to dívám a přemýšlím – nejsme snad náhodou naprogramováni k tomu, abychom žili?
Z přemýšlení mě vytrhne žena, která do mě vrazí a řekne mi, co tady stojíš kreténe.
Přemýšlím, že bych ji řek, nic ty krávo, ale nevím, zda-li by to nebylo vnímáno jako útok na něčí svobodu.
Protože svoboda je to nejdůležitější, co máme.
S lidmi v metru nemluvím.
Proti mě stojí dívka, která má na tričku obrovský rudý nápis Riot Attitude. Nejsem zdejší, ale jde zřejmě o nějaké zdůraznění toho, že se cítí být vyšší. Přitom měří tak metr šedesát…V nose má kroužky a lascivně se opírá o muže, který mi nevěnuje vůbec žádný pohled.
Čeká nás běh na vlak.
Rozběhnu se a nechám za sebou všechny – k automatům na lístky přibíhám jako první, ale kurva, sakra…všechny mince, co házim do těch strojů vypadávaj spodem ven.
Někdo mi podstrčil falešný centy.
Rozhlédnu se. Vidím jenom knihovnu a míhající se spoluobčany.
Vytáhnu symbol kapitalismu a vestibul metra ozáří paprsky z mé diamantově zlaté kreditní karty.
Je to úžasné.
Vběhnu do průchodu a zjistím, že v rámci zdokonalování služeb byly z podchodu odstraněny cedule informující o přidělování nástupišť k vlakům.
Risknu čtyřku – většinou to jezdí z čtyřky a…samozřejmě vedle. Vidím, jak z pětky odjíždí.
Čekám. Lidský oceán je nekonečný a tichý.
Ve vlaku vládne zajímavý mír. Lídé se dívají do levicových elektronických krabiček a na zemi leží pravicový tištěný deník z nekvalitního papíru.
Zvednu ho ze země a čtu.
Přemýšlím, je-li dnes člověk více „south of France“ nebo snad „north of Africa“. Hodím sračku na zem a řeknu si, že asi je lepší Western Sahara.
Vlak jede tiše a mě se podaří usnout.
Zdá se mi, že náš vesmír se změnil a místo čtyř rozměrů jich má pět a navíc jiné, než jaké máme dnes.
Je to vše střízlivé a v mých očích racionální.
Vystupuji z vlaku a v houfu šedých kráčím ke dveřím kanceláře.
Na vrátnici nezdravím – představím si, že ženy, co tam sedí musí tisíckrát za den říci Dobrý den a Nashledanou.
Když zapojuji počítač do sítě, těším se, že se dneska dostanu domů před půlnocí.
O zážitky z cesty zpět se s vámi opět rád podělím.
