Nahoře na Pankráci jsem si myslel, že už uslyším bojové chorály vlastenců a z dálky už na mě budou blikat světýlka policejních antonů. Ale neslyšel jsem nic, jen vzdálené nesourodé zvuky amplionu a policejní auta nebyla vidět žádná.
Na mé cestě do plaveckého bazénu v Podolí jsem si řekl, že se stavím na ohlášené demonstraci u České televize na Kavčích horách, která zásadním způsobem otočí kurz naší země. Chtěl jsem u toho být. Předpokládal jsem, že to bude nový Albertov, nová Národní a nový mrtvý student Šmíd. Chtěl jsem zase zažít tu atmosféru a zároveň přeci jen trochu na vlastní oči zjistit, co je to za lidi.
Když jsem už byl na dohled budov ČT, v nesourodém hluku jsem rozeznal, že tam někdo vypráví dětské básničky.
„Česká televize USA prdel lize.“
A tak dál. Trošku mi to nepasovalo do té slavnostní chvíle převratu k jinému režimu, ale říkal jsem si, že už jsem asi jiná generace.
Silnice před televizí už byla zablokovaná a konečně jsem uviděl i policisty. Smutně se usmívající chlapíci ve žlutých vestách říkali řidičům, aby to objeli.
U křoví chcal chlap. Napadlo mě, že za to může ředitel ČT, který budovu zamkl a neumožnil vlastencům, aby si odskočili.
Díval jsem se na lidi, kteří zvolna opouštěli akci. Normální lidé se zamyšlenými výrazy. Napadlo mě, že to zamyšlení v nich může vyvolávat i otázka, zda by se podobné akce mohli zúčastnit, pokud by lidé na pódiu skutečně ovládli moc v zemi.
Další zjištění bylo, že většinou to byli lidé jiné generace…, ale té starší.
Konečně jsem se ocitl v davu asi dvou tisíců lidí, kteří to z Václaváku dotáhli až sem.
A konečně se objevil i covid, anticovid, vax a antivax. To je nuda, napadlo mě. Myslel jsem, že uslyším aspoň ruskou hymnu, která mě jako dítě nějakým zvláštním monumentálním způsobem fascinovala. Ale místo toho promluvila paní Bobošíková.
Potom se zdálo, že vystoupí i „nejlepší světový advokát“ a to mě zaujalo. Problém byl, že se objevila technická závada a místo advokáta (později jsem zjistil, že šlo o zasloužilého konspirátora Reinera Fuellmicha) se dlouho nic nedělo a najednou bylo úplné ticho. Jako kdyby tam vůbec nikdo nebyl.
„Zdá se, že je mezi námi provokatér,“ řekl někdo na pódiu, aby to ticho zahnal a pokračoval, „Policie, policie, prosíme, zasáhněte… policie.“ Celý mi to začalo být divný. Na konfrontaci s režimem se organizátor dožaduje pomoci režimní represivní složky??
Za pódiem stála skupina mladých lidí v helmách s transparentem „Pracky pryč od ČT.“ Vzpomněl jsem na demonstraci proti MMF v roce 2000 a řekl si, že to je v dobrých rukách. U vstupu do ČT stály dva gazíky, vlála tam ukrajinská a česká vlajka a kolem postávalo pár lidí odhodlaných bránit veřejnoprávní instituci. Bylo by to tak 100 na jednoho, kdyby k něčemu došlo, ale říkal jsem si, že mají kuráž.
Několik projevů jsem strávil procházením prostorem kolem pódia v domnění, že uvidím nebo uslyším něco zajímavého – naděje jsem si dokonce dělal, že mě něco aspoň rozesměje. Ale nestalo se nic. Formální protivládní hesla, výzvy k jednotě, k národní hrdosti, výčet toho, jak nám někdo lže nebo další ohlašování provokatérů se rozpouštělo v řídnoucím davu. Ještě, že se na ty akce nosí hodně vlajek, protože dav se tím dost nafoukne, napadlo mě.
Vydal jsem se dál k bazénu, ale ještě se zastavil, opřel o značku a díval se do mobilu.
Přede mnou se zastavila starší paní se psem na vodídku.
„Proč tak řvete, vy blbci!“ řekla mi a pokračovala.
Ale já fakt z celý tý věci cejtil jen obyčejný ticho.
