Do hospody

Jsem zpět v Česku. Nikdy jsem to nechtěl, takže teď to mám.
Je to klasika a ten můj život se kolem mě bude řítit přesně tímhle ironickým způsobem určitě až do konce.
V dětství jsem se naučil chodit do hospody, tak jsem ten zvyk v Česku oprášil.
Česká hospoda je sociální síť minulosti, je to vášeň a prokletí, nuda a radost. Je to zmar a nenávist, kecy a politika, schůzování všeználků a výkřiky psychopatů. Je to krev, porno a síra českýho města a vesnice a je to výborný.
Plná hospoda je ta nejvíc nejlepší věc, která se dá v Čechách zažít.
Mám to z baráku přes les asi půl hodiny.
V dětství jsem se v lese trochu bál, ale táta mi vždycky říkal, že ty fakt zlý lidi žijou ve městech, tak se přece bát nemusím.
Od tý doby se v lese nebojím.
Vítr cloumá s vysokými stromy a na louce jsou díry po divočácích.
Dávám si pozor, abych si nezlomil kotník.
Všude je prázdno, nad hlavou se mi ženou mraky a v hlavě jedou vzpomínky na minulej život. Brazílie, Argentina, Chicago, Denver, americký bary a jihoamerická džungle. Španělský vesnice a portugalský sladkosti.
Mám v hlavě neustávající vír vzpomínek, který přede mnou vystupují a říkají. Ty vole, tohle jsi zažil, jak to, že ještě žiješ. Už vůbec přece nemusíš.
Prolínají se ty obrazy přede mnou, jak nějaký průniky mlhovin.
Vcházim do hospody.
Je tam živo, řeší se nová vláda, covid a další věci.
Sedám si ke stolu, dávám si svoje kombo piva a kávy s rumem a přemejšlím, kde se ten posranej covid asi vzal. Představuju si toho veselýho netopejra, jak spadnul omylem někomu do polívky.
Na webu vidim, že to způsobila americká vláda a další kraviny.
Nedá se to číst.
Kolem ve světnici je rušno. Přichází lidé se psy, lidé jen tak a objednávají si drinky. Venku se stmívá a ten prostor kolem nás je neuvěřitelně útulnej. Je tady teplo, světlo a energie a ten barák nás chrání před tim, co se děje venku.
Pes leží pod stolem. Je to fenka mý dcery a rozhodla se, že dnes půjde se mnou.
Chodíval jsem sem se svym psem kdysi dávno. Byl to ridgeback kříženej s labradorem, velkej a žíhanej jak tygr a hodnej tak, že mě to vždycky dojímalo.
Umřel, už je to dávno.
Mám pocit, že úplně všechno je dávno.
Dám si eště jedno pivo na cestu a vůbec se mi odtud nechce. Jsem sám, nemusím nic řikat. Stačí to pozorovat.
Cestou z hospody běžím. Na díry po divočácích seru.
Je to tak rychlejší.
Pes na mě vždycky čeká a kontroluje si mě. Potom zas běží dál.
Jsme dvojice běžců v nočním hlubokém lese.
Za chvíli jsme doma.
Sousedi přišli na pivo.
Přinášim si tu hospodu sebou a na ten krátkej okamžik si řikám, že jsem šťastnej.