Most
Prošel jsem nočním Jamrtálem (dnešní Nusle) a dokráčel ke stanici metra Gottwaldova (dnešní Vyšehrad ). Lidi, se kterými se setkám, určitě nevědí, že tohle místo se dřív jmenovalo podle toho nejslavnějšího českého komunisty. Odcházíme pod Nuselák. Most sedí nad údolím a já si říkám, co si asi mysleli lidé, kterým se zničehonic udělalo tohle nad hlavou místo nebe. Ale ten most mám rád. Je to něco iracionálního, ale ta robustnost a to, že most tak trochu spojuje Prahu rozčísnutou vedví, se mi líbí. Je to umění. Ale potřeboval by trochu vylepšit, to je jasný. S. stojí u zdi a sleduje, jestli někdo chodí. D. sedí na zábradlí. Nikdo nechodí. Místo je dobrý.
Nekreslíme na soukromý majetek
„Kdy si s tim začal?“ ptám se a tak velmi neotřele začíná náš dialog.
„Asi ve třinácti,“ říká S. „ Kreslil jsem si furt do sešitu, úplně mi to změnilo styl písma… to už jsem věděl, že to je to, co chci dělat.
„A jak to šlo dál?“
„No, výborně, nejkrásnější pocit jsem měl, když jsme utíkali od nějaký zdi a najednou se před náma objevilo šest policajtů s namířenýma pistolema. Křičeli, abychom si lehli na zem.“
„A lehli jste si?“
„No, nelehli jsme si, protože všude bylo bahno a sníh.“
Považuju graffiti za jednu z nejzajímavějších součásti pouliční kultury a baví mě, že vztah represivních složek státu je k tomu asi takový, jako k organizovanému zločinu. Všude na světě se daj objevit krásný obrazy, který mizí a přes ně se objevujou jiný a nebo je betonová řeč města přerušovaná natagovanýma znakama, kterým rozumí jen někdo a k tomu všemu se nikdo nějakýho úředníka na povolení neptá.
„Nekreslíme na soukromý majetek, jenom na státní. Je to součástí naší etiky.“ říká S. a rozhlíží se, jestli někdo nejde. Nikdo nejde.
„Dost často dávají echo taxikáři.“
„Tomu rozumím,“ řikám si pro sebe, ale nevím přesně proč. Maj za to snad něco?
„Někomu to je jedno, někomu to nedá spát,“ pokračuje S. a konečně po půl hodině vyndavá barvy.
Stůj nebo střelím
Pořád nikde nikdo. Napadá mě, že by mohl seshora přiletět sebevrah, což by nám trochu překazilo plány.
„A je lepší legál, nebo tohle?“
„Každý má svoje, na legálu máš víc času… problém je, že tam přijdeš po tejdnu a je to přejetý něčim jinym. Tuhle jsem tam strávil hodiny a výsledek byl skvělej. Bohužel jsem tam přišel po pár dnech a bylo to přejetý nějakou píčovinou. Tyhle plochy jsou riskantní, ale vydrží to tam o moc dýl. Navíc je tvý jméno víc vidět.“
„Jméno?“
„V Praze nás jsou stovky a já většinou hned poznám, kdo to dělal. Jméno je vidět. Já jsem například S.“
„Aha…“ Napadá mě, že je to stejný jako blogování nebo hra na klavír v hale na Hlaváku. Je to součást mladý kultury, která se valí a válcuje tu starou a zavedenou kulturu výstavních síní. Já se chci na umění dívat kudy chodím a graffiti mi to umožňuje.
„A jak to je teda s těma policajtama?“
„ No, policajti maj tendenci jezdit v autě a nevystupovat, takže když prší, tak se pracuje líp.“
„Cha.“
„ Někdy se daj do běhu. Při tom furt křičej stůj nebo střelím. Nechápu, proč to křičej. Po chvíli to stejně vzdaj, protože neuměj běhat.“
„Asi jak seděj v těch autech…“
„Kámoše kdysi chytli, zbili ho, vzali mu občanku, připoutali ho klepetama k lampě a křičeli na něj, že jestli tam nebude, až se vrátěj, bude mít velký problémy.“
„To je docela logický. Moh by ty náramky třeba překousat a pak mít problémy.“
„Předtim na něj křičeli, jestli má spreje a kolik už udělal aut. Sledoval jsem to schovanej pod nějakejma schodama, někdy teda taky ležim pod autem. Kámoše tenkrát dali do cely, vzali mu kaničky od bot.“
„Proč?“
„Aby se neoběsil. Šňůru u mikiny mu nechali v pohodě.“ S. proklepe sprejem.
Na schodech se objeví dvojice mužů. Z druhá strany najednou přichází žena. Do týhle chvíle nikde nikdo a všude chcípnul pes. Jenom zezdola se ozývá cinkání noční tramvaje. Najednou dole pomalu projíždí policejní auto a všude je spousta lidí. Jsou dvě v noci… Mám pocit, že to je všechno nějaký propojený, ale lidé projdou a policajti zmizí.
Proč to děláš?
S. začíná. Nejdřív se nanese plocha. Nikdy mi nebylo jasný, jak je možný, že writeři nikdy nepřetáhnou. Pamatoval jsem si z dětství, že jsme za každý přetažení měli zhoršenou známku a mě se nikdy tu jedničku dostat nepodařilo. Teď vidím, že se nejdřív dělá plocha a až potom se kreslí. Kontury přebytečnou barvu zakryjí. Proklepávání a syčení spreje se mísí s hlasitým tichem noční Prahy.
„Na velký plochy se používaj třeba hasičáky naplněný barvou,“ říká S. a dotahuje obrys.
Pomalu se ze zdi vynořuje obraz. S. Přemalovává ten nejblbější ze všech graffiti, co na zdi jsou. To chápu, ale taky ho trochu podezírám, protože si vybral přesně prostředek zdi. Vypadá to najednou, že se celá obrovská betonová zeď jednoho pilonu Nuseláku stává malířskym plátnem vypnutým nad údolím a uprostřed toho plátna vzniká obraz.
„Ve městech se používaj chromy, je s tim nejmíň práce.“
„A je tahle kultura nějak propojená s drogama?“ ptám se.
„Nechodíme malovat opilý nebo sjetý, není to spojený s ničím. Pár lidí prodává trávu a někdo si asi dá i něco jinýho, ale propojený to není.“ S. pokračuje v práci. Já hlídám, jestli někdo nejde. D. hlídá na druhý straně. S. se podepisuje. Podpis je důležitý. V průběhu kariéry se jméno writera může měnit a podpis taky. Je v tom posun celý věc k větší dokonalosti.
„A proč to teda vlastně děláš?“ ptám se v souladu se svým celoživotním hledáním smyslu života. „Nejdřív asi adrenalin, potom hlavně propagace jména.“
Budoucnost
„Co na to rodiče.“
„Táta to nesnáší. Nemá rád pomalovaný zdi. Připadá mu, že jsou lidi drzý, když po zdi malujou. Máma je zoufalá, že mě řeší policie.“
„Myslíš, že se tím budeš někdy živit?“
„Hodně lidí, co znám, tu grafiku a umění nějakým způsobem dělaj a já bych byl taky rád, kdyby se mi to povedlo. Už dělám v grafickym studiu a tak časem třeba zajímavější práci, než je tvorba katalogů… “ Balíme věci a odcházíme. Obraz je hotový. Můžete ho vidět i vy, když se cestou pod Nuselákem zkusíte podívat na nebe.
