Život v kufru je pěkný a pestrý, někdy dokonce vzrušující.
Například před chvílí jsem svým periferním zrakem zaregistroval pohyb. Bylo to jako závan neskutečnosti ve světě, kde se máme všichni rádi.
Zvolna jsem otočil hlavu a uviděl obrovitý nákupní vozík, jak se přes parkoviště pomalu blíží k mojí hlavě.
Hrubé železné mřížování si probíjelo svoji cestu zvířenou hmotou a nesmyslnost celé věci zdůrazňovaly obrovité role hajzlpapíru navršené na navršeném žrádle.
Vyklonil jsem se z kufru a nastavil ruku směrem k blížícímu se zlu.
Podařilo se mi stvůru zastavit, ale napadlo mě, že je štěstí, že jsem zatáhnul ruční brzdu…co kdyby energie nákupu přešla do pohybu autíčka a celá věc by i se mnou v kufru odjela někam odkud není návratu?
Držíce vozík, vysoukal jsem se ze svoji plechové skořepiny a uviděl skupinu Italů v družné zábavě.
Jsem totiž v Itálii, zemi Etrusků.
Odtlačil jsem k nim jejich železný nákupní stroj a naznačil, že jim ta blbost odjela a chtěla mě zabít.
Vůbec si mě nevšímali.
Jedna žena se ke mě otočila a její překrásné narýsované mimické svaly mi řekly, že jí je nepříjemné, jak ji ruším v rozhovoru…ostatní se nenechali ničím takovým, jako jsem já a můj podivný příběh rušit a pokračovali dál v debatování o svých záležitostech.
Žena si všimla, že držím jejich nákupní vozík a bez slova si ho vzala.
Odešel jsem tedy zpět k autu a vlezl do kufru.
Přemýšlel jsem tam o všech zvláštních zkušenostech z poslední doby.
Když se zničehonic u restaurace, kde jsem seděl, objevili zpívající Etruskové a začali hrát „vychadíla náběreg Kaťuša“, řekl jsem, že jim nedám žádné peníze za něco tak strašnýho. Hned jsem se dozvěděl, že jsem zkurvenej Američan.
V baru na pláži mě vypeskovala číšnice, která přinesla vodu a já řek, že chci ještě pivo.“Příště mi to laskavě řekněte všechno najednou“ mě vyděsilo. Československý pinglové tohle dělávali, ale už víc jak dvacet let se mi to nestalo.
Když jsem chtěl, aby mi v hotelu vyměnili instalované drátěné koše za postele, dozvěděl jsem se, že „zítra“. Proti „zítra“ nic nemám, ale trval jsem na „dneska“. Etruskou hotelovou manažerku musela vyměnit brazilská přivandrovalkyně, aby se z „zítra“ stalo „dneska“.
Atakdál, atakpodobně pořád, každej den.
V kufru se začalo dělat vedro, jak jsem se bránil generalizaci a pokušením odeslat celý národ Etrusků do horoucích antických pekel.
A co když je to naopak? Co když už národ Etrusků ví, že Derer si o nich dávno myslí, že jsou z celýho spolku evropských prasat jediný skutečný prasata v mezinárodním vesmíru prezentovaná svým strašidelným ministerským předsedou?
Co když je to všechno jenom imunitní reakce organismu na vetřelce v kožichu, který nosí Etruskové na přelomu července a srpna?
Zatáhl jsem hlavu hlouběji do kufru, odolal pokušení zabouchnout za sebou dveře a začal meditovat o tom, odkud přijde další rána od imunitního systému degenerujicí Svaté říše římské.
Zaregistroval jsem další pohyb.
