V tom povzdechnutí bylo něco tak smutně melancholicky naléhavého, že jsem mimoděk taky přikývnul.
Vzpomněl jsem na všechny ty volby, který jsem zažil, s tim dlouhym zástupem pochmurných či rozšklebených postav, obalených do stranických praporů, blábolících o zvýšení či snížení daní, demokracii, budoucnosti pro děti s rodinami, nebo slibující zjevné, někdy až pitoreskně legrační nesmysly.
Napadlo mě, že už nemám sílu na zjišťování, kdo by mohl být volitelný v těch málo stranách, které by snad připadaly v úvahu.
Zvolim prostě v Praze chlápka, kteryho docela dobře znám, i když ne úplně na sto procent, a zvolim tak i stranu, která je dnes v ČR jediná volitelná.
Jako bonus má ve znaku vlnu, hezky symbolizující přesah, který člověk cítí u břehů oceánu.
Vše do sebe zapadlo.
Za měsíc půjdu k těm urnám s lehkým srdcem.
