Sednul jsem si a díval se na svojí ruku, ze který mi tekla krev. Věci mě často bezdůvodně zraňují…
Objednal jsem si oběd a malýho panáka vodky.
Viděl jsem velký panáky na stole mužů.
Číšnice mi přinesla alkohol.
Vzal jsem skleničku vodky a nalil si ji do rány.
Desinfekce.
Chvíli to bolelo.
Když jsem zvedl hlavu, všimnul jsem si, že paní za pípou si zakrývá uši.
Zaměřil jsem se na muže.
Čtyři bledé tváře, kolem padesátky. Dohromady museli vážit necelou tunu. OK, možná necelou short ton. Gigantický břicha a malý hlavy a celý tyhle věci nepochopitelně balancující na stoličkách.
Vzduch byl v tý místnosti zamořenej banalitama o politice a sportu a dalšími odpudivými zvuky. Na stole se kymácely velký panáky a do tohodle inferna jeden chrčel něco o tom, že stará bude mít zase spoustu keců a další se pokoušel rozlousknout současnou vládní krizi, ale úplně mu to nešlo.
Třetího jsem neviděl, seděl za rohem, ale jeho řvaní se odráželo od stěny a přicházelo tak ke mně zesílené a nesrozumitelné.
Čtvrtý si vzal slovo a to byl důvod, proč si servírka zacpávala uši.
„Já potřebuju nějakou čtrnáctku, rozumíš. To je prostě něco…“
„He, to bys moh taky strávit zbytek života ve vězení.“
„Prostě čtrnáctky, maximálně patnáctky, rozumíš.“
„To jo, che, che…“
Bylo vidět, že to myslí vážně.
Servírka si pořád držela uši.
Díval jsem se na to a bolelo to víc, než předtím ta vodka v mase.
Lidé mě často bezdůvodně zraňují…
Napadlo mě, že už by se s těmi nepřizpůsobivými Čechy mohlo začít něco dělat.
Pro začátek bych je rád umístil do nějakýho ghetta, aby si kvůli nim nemusely servírky na celým světě zacpávat v práci uši. Potom by mohli mít i svůj vlastní stát…
Já vím, je to politicky nekorektní.
Ale ty nepříjemné pravdy je prostě nutné říkat nahlas.
