Ti, kteří nám teď vládnou. jsou ti samí vrazi, kteří v padesátých letech věšeli v pankrácké věznici ženské (v předvečer udělali mladí svazáci v několika pražských čtvrtích besedy „o lásce“).
Jsou to ti samí lidé, kteří nechali rodit samotnou ženskou na Pankráci v cementové cele, kteří nechávali lidi vestoje kolik nocí v kobce, kde se nedalo o nic opřít, v kobce se šiknou podlahou metr krát metr, kde se dalo jedině stát, kteří bez soudu postříleli na benešovské silnici ráno za svítání lidi, kteří vysypali popel z tatraplánu na benešovské silnici.
Ó ano, jsou to staří známí vrazi.
Vymysleli si i nové socialistické právo, že o tom, kdo je vinen nebo není vinen, rozhoduje vrah sám.
Když uviděli, že cenzurou ututlané zločiny a zvěrstva by vyšly najevo, zavolali na svou ochranu tanky. Ale co jste od těchhle lidí chtěli čekat? Omyl byl čekat od nich něco jiného. Vždyť jsou to ti samí staří vrazi, synové vrahů. jejich horliví dědici. Přiznám se, socialismus s lidskou tváří mi byl vždycky směšný. Jako všechny nic neříkající fráze a pojmy. Ale jim musel být k pošklebku, protože oni jsou a vždycky byli pro socialismus s nelidskou tváří.
Socialismus masových vrahů a katových pacholků, jejichž heslem je: moskevští slouhové všech zemí, spojte se!
(Jan Zábrana, Celý život. Text je z roku 1971…)
