Fouká vítr
Kouř z komínů letí rychle pryč a štěkot psů se míchá s šuměním větru v korunách stromů.
Z božích muk shlíží Kristus na křižovatku, kde se odehrál jeden z mnoha konfliktů mezi dvěma světy, který jsem sem přišel popsat.
Prý o tom není třeba psát. To jsem se dozvěděl od místních. Myslím si pravý opak.
Paní Maděrová žije v Jistebnici od roku 1960. Její muž zemřel a ona zůstala sama s dětmi.
Karel Urbánek se k ní přistěhoval začátkem 80. let.
Vesnice v srdci České Sibiře byla jen nedávno prohlášena za město, i když historicky město je a za první republiky status města měla.
Procházíme se s Karlem Urbánkem a jeho družkou Janou Maděrovou po jejich pozemcích.
“Tady nám někdo nakreslil na kameny, který jsem sem postavil, aby nám nejezdili přes náš pozemek, sprostý obrázky,” říká Karel. “Dávali jsme sem provaz, ale ten strhli a jezdili dál. Chtěli tady udělat cestu.”
Jana nic neříká. Ukazuje nám terasy, za které získala Cenu za péči o půdu v každoroční evropské soutěži, a o které se stará s Karlem. Karel v nich objevil pramen vody a nadšeně mi ho ukazuje.
Reportáž o unikátním krajinném prvku sem přijel dokonce dělat i Maděra Dejdar.
Mrznou mi prsty.
Dívám se na psy, jak se ženou přes zoranou půdu.
Karel a Jana se o terasy starají už dlouho. Je to něco, co tady zůstalo po předcích, kteří ještě měnili krajinu ke kráse, ne tak, jako my.
Přicházíme k ořešáku, který někdo před dvěma lety přes noc podříznul.
Ze silného kmenu vyrůstají štíhlé jalové větve.
“Nikdy z toho už nic nebude,” říká Karel Urbánek. “Skřípla se jim do toho kmene pila, byli nějaký neschopný…museli teda sundat lištu a nechat ji i s řetězem zaskřípnutou v zavražděném stromě.“
“A proč vás vlastně tak pronásledujou?”
Karel pokyvuje hlavou, ale odpověď si musim najít sám.
“Fotodokumetace z poražení ořešáku se ztratila…”
Karel Urbánek je místní potížista, který neustále vede “biokecy“, jak je napsáno bez uvedení jeho jména v Jistebnickém zpravodaji.
Kromě vedení biokeců založil Karel Urbánek a Jana Maděrová sdružení Jistebnická vrchovina a aktivně se zúčastňuje stavebních řízení v obci. Jakákoliv akce radnice, ale i soukromá stavba v okolí Jistebnice, se dříve nebo později objeví v jejich hledáčku a v případě, že investor nepostupuje podle zákona, nebo je záměrem zasažena ekologicky důležitá oblast, Karel Urbánek do debaty vstupuje se zdviženým prstem a samozřejmě následně s právním napadením.
“O Urbánka si nikdo neopře ani kolo,” dozvídám se při návštěvě radnice.
Starosta Mašek(ČSSD) a jeho zástupce Dinda(KSČM) sedí v zasedačce a na stolech se vrší spisy a knihy.
Oba zástupci obce nesouhlasí s natáčením ani focením.
Můžu si ale dělat poznámky.
Ještě než si sundám bundu, starosta dává jasně najevo, kdo bude debatu řídit.
Za neutěšený stav dnešní společnosti můžou novináři a média vůbec.
Média jsou k tomu, aby informovala. Soudy aby soudily. Nikdo by neměl psát o ničem, čemu nerozumí.
Přikyvuji.
video – rozhovor s Karlem Urbánkem na YouTube
Přepadení
Karel Urbánek jede do práce. Je tma. V únoru se na České Sibiři stmívá ve tři odpoledne a je minus deset stupňů.
Pár set metrů od vojenského objektu u vísky Ounuz, kde pracuje, jsou přes silnici položené větve. Karel Urbánek zastaví a vstupuje do pasti. Když se shýbne pro kusy dřeva, aby je odstranil a mohl pokračovat v cestě do práce, zpozoruje periferním zrakem pohyb podél dveří auta.
Světla auta svítí, motor běží a ze tmy přicházejí první rány.
Karel Urbánek si instinktivně kryje obličej. Tři maskovaní muži, v kuklách, jaké používá česká URNA, už tlučou do oběti násadami od lopat. Přestože je tísněn převahou a ochromen překvapením, ustupuje přepadený směrem k autu a kryje si obličej rukama.
V té chvíli přichází na scénu někdo čtvrtý a zezadu Urbánka srazí k zemi ranou do zátylku.
…
Světla auta už nesvítí.
Motor je vypnutý a kolem místa činu je ticho a tma.
Karel Urbánek se probírá na sněhu. Neví, co se stalo, v prvních momentech ani netuší, kde je. Po chvíli se mu podaří doplazit k autu a pochopit, že do práce už nepojede.
Volá policii.
Jeho tísňové volání je přepojeno do Písku, kde operační důstojník vůbec nechápe, kde se Urbánek nachází a co mu to říká. Až po delší době je jeho hovor přepojen tam, kam mělo volání správně směřovat (do Tábora) a na místo je vyslána policejní hlídka a záchranka.
V nemocnici se Urbánek dozvídá, že má přeražená žebra, ochrnutou ruku, otřes mozku a že vedle něj ležela násada od lopaty, kterou o něj útočníci natřikrát přerazili.
Probíhá vyšetřování.
Nic se nevyšetří.
Případ je po dvou letech hibernován a Karlu Urbánkovi je znemožněno nahlížet do vyšetřovacího spisu.
Veškeré jeho stížnosti na postup policie končí u policistů, kteří už dříve nic nevyšetřili.
Vejr nebo kvíčala
“Urbánek je prostě konfliktní člověk,” říká starosta Jistebnice Mašek.
“Cokoliv se v Jistebnici dělá, hned je u toho Urbánek. Podává stížnosti, soudí se… napadá rozsudky, takže se řízení vleče kolikrát roky…už jsme takhle kvůli němu dokonce přišli o miliónovou dotaci na stavbu čističky.”
“Tohle celý stejně nemá cenu,” říká jeho zástupce Dinda.“Urbánek v okolí pronásleduje řadu lidí, vydává se za ekologa, ale chová se přesně opačně.“
“Víte pane redaktore, co je to Stockholmský syndrom?” překvapí mě otázka starosty.
“Při únosu letadla ve Stockholmu se někteří rukojmí dostali do psychotického stavu, kdy se v podstatě dostali na stranu teroristů. Lidi se ho bojí. Když chtějí cokoliv postavit, zajdou za ním, dohodnou to… a on je pak nechá být. Kdo to neudělá, má problém.“
“Měli jsme tu pokácený stromy bez povolení…těžbu hornin,” doplňuje starostu jeho zástupce.
Zbystřím. Lesák a ochránce přírody Karel Urbánek, který o sobě říká, že za život pokácel tisíce stromů, ale statisíce vysázel, těží někde na České Sibiři horniny?
“Na jeho pozemku leží kameny a jsou tam vyhloubené jámy. Dělá se z toho poleva na hrníčky.”
Dívám se na bílý hrnek před sebou a zkouším si představit, jak se z rozdrcených kamenů, které k nám na Sibiř dovalil ledovec ze severní Evropy, vytváří taková krásná poleva.
Když se Urbánka ptám, co tam těží, směje se a říká, že z pole vyndavá balvany, který jsou někdy jako ten ledovec. Je vidět malá část, ale někdy je potřeba vyhloubit obrovskou díru a následně kameny roztlouct. Chodí to dělat, když se nepohodne se ženou.
To je i pro mě inspirativní.
“Urbánek je lhář, udavač a násilník,” říká zástupce starosty Dinda. „Pracovníka Telekomu napadl lopatou.“
Lopaty jsou zřejmě v okolí často používány k řešení sousedských vztahů, ale pořád lepší, než vidle.
Když se Urbánka ptám, říká, že firma Telefónica O2 rozkopala kvůli kabelům dlažbu před jeho barákem. Když šel jednou domů, viděl pracovníka Telefónica O2, jak se u zpětně položené venkovní dlažby opírá o lopatu.
“Ty dlaždice jsou nakřivo.”
“To není pravda…”
“Je…”
Zdá se, že v té chvíli se pracovník rozčílil a s napřaženou lopatou v ruce přistoupil k Urbánkovi. Ten se cítil ohrožen, lopatu dotyčnému vzal a odhodil. Ten naopak tvrdil, že ho Urbánek bezdůvodně fyzicky napadl.
Tím celá věc skončila, až na to, že zůstala v celospolečenské paměti města jako další z Urbánkových extempore.
Tímto příběhem se dostávám k dalšímu, závažnějšímu konfliktu.
Nejdřív dáme slovo panu Urbánkovi, který zjevně tahá v rámci Jistebnice za kratší konec, a jak už jsem předeslal, nikdo si tam o něj neopře ani kolo.
Šel jsem směrem ke svému domu a kus před sebou jsem uviděl myslivce Ondřeje M. Vzpomněl jsem si, že jsem ho před týdnem viděl na stejném místě, jak sestřelil ze stromu ptáka. Pokračoval jsem a po chvíli jsem se dostal na jeho úroveň.
“Proč si tenkrát střelil tu kvíčalu?” zeptal jsem se.
“To nebyla kvíčala, byl to vejr. A nauč se znát zvířata,” odseknul M.
“Myslím, že to byla kvíčala,“ řekl jsem a pokračoval směrem domů a M. si víc nevšímal. Po pár metrech jsem ovšem uslyšel křik a otočil se.
Ondřej M. stál proti mně rudý vzteky, v ruce pušku.
“NESER MĚ, NESER MĚ, nebo to do tebe nasypu.“
Vylekalo mě to. Dostal jsem strach. Skočil jsem k němu. Čekal jsem, že vyjde rána, ale nic se nestalo. Přetahovali jsme se o pušku. Nakonec jsme spadli z náspu…vzal jsem mu pušku a zahodil ji. Neustále jsem mu říkal: Ondřeji, nech toho. Ondřeji nech toho!” Byl ale nepříčetný vzteky. Odstrčil jsem ho, nechal ležet na zemi a utíkal domů.
A zde je verze Ondřeje M. (ze soudního spisu):
Potkal jsem Urbánka cestou domů. Když mě míjel, zeptal se mě, proč jsem střelil tu kvíčalu. Řekl jsem, že to byl vejr a že nezná ptáky. To Urbánka tak rozzuřilo, že do mě začal strkat, strhnul mi pušku, vyhrožoval, že mě zastřelí a následně mě strčil se svahu, kde jsem zůstal ležet. V nemocnici mi potom diagnostikovali zlomené žebro a četné podlitiny.
Fyzický konflikt s banálními důvody, běžný kdekoliv, řekneme si.
Ale co když je to tak, že na Urbánka jsou už všichni tak naštvaný, že jiskra vede k požáru o moc rychleji zkratkou díky tomu, že o občanského aktivistu si v Jistebnici “nikdo neopře ani kolo“?
V obou případech šlo evidentně o banalitu, ale následky mohly být mimořádně závažné.
Konflikt skončil u soudu, který nakonec konstatoval, že jde o tvrzení proti tvrzení a žádné tresty neudělil.
Deset dní po tomto konfliktu byl Karel Urbánek přepaden čtyřmi maskovanými muži na cestě do práce a zbit do bezvědomí.
Somálsko a Sýrie
Sněží.
Pod pranýřem, nainstalovaným místním sdružením SEKS (Spolek emancipovaných kluků sympaťáků) se hromadí sníh. V množství Urbánkových soudních případů bylo sdružení kluků sympaťáků jedním z těch, které ochotně poskytlo charakteristiku obou účastníků sporu.
Cituji z dopisu sdružení SEKS předsedovi senátu.
Myslivec (poznámka autora) Ondřej M. je veselý, kamarádský a ochotný vždy být nápomocen, když je potřeba. Má rád lidi a v neposlední řadě i zvířata a žije spořádaným životem.
Ekolog (poznámka autora) Karel Urbánek je naopak chronickým stěžovatelem, vůči svému okolí kontroverzní a nesnášenlivý. Konflikty přímo vyhledává.“
Z hromad dalších spisů vyplouvá pomalu obraz reality, který je možná až překvapivě zřetelný.
Urbánek a Maděrová jsou jiní než ostatní. Ta jinakost je odsoudila k izolaci a vytvořila problém, který nemá řešení a který se navenek projevuje množstvím menších nebo větších konfliktů Karla Urbánka s většinovou společností, případně s policií, kterou v Jistebnici zastupuje syn Ondřeje M.
“Jsme na úrovni Somálska a Sýrie,” říká starosta Mašek. “Přepadení v právním státě není dobré. “
S tím souhlasím.
Nejdůležitější tady je, aby se už žádné další přepadení neopakovalo a aby v Jistebnici vždy vítězilo právo a spravedlnost.
Já vim, že to někdy není totéž, ale nic lepšího neexistuje.
Právo do vlastních rukou už dnes bere jenom primitiv amatér.