Díky časovýmu posunu začínáme ve Svatý zemi.
Nastavíme počítače a přesně v 9 začínáme. Nikdo se neopozdí ani o minutu.
„Máš tam nějaký vyšší náklady…a ty Nive, proč to vypadá najednou tak příliš dobře?“
„Jasně, to je tohle, tohle a tohle….a vyřešíme to takhle, takhle a takhle.“
„Víš, že v půlce roku to musí vypadat TAKHLE“ ukážu na políčko v excelu na našich skrz celej svět propojenejch počítačích.
„Jo, vim to, bude to tak. Spolehni se. Vždycky jsme to přece dali.“כל אישורכל אישור„
„Cože?“
„Neboj se…כל אישורכל אישור„
„Jasně Hezy…díky.“
První hodina je za náma.
Pokračujeme do Athén.
„Vyšla ti gross marže mínus 6 % Kostas. Co s tím budem….“
„No, byla stávka…a bude…to víš, stávka…a budou Velikonoce.“
„Jo, ale obchod, kterej se vyznačuje záporným rozdílem mezi příjmama a výdajema, tak ten je na hovno.“
Během tý věty mě napadlo to, co mě napadá už asi dvacet let. Že to je jediný, co je důležitý. Proč vůbec existuje ekonomie? Proč to někdo pět let studuje?
„Já s tebou úplně souhlasím, Ivane. A už jsem ti to přece všechno řikal. Takhle do bylo domluvený, prostě dyskaunt.„
„To jo, a teď to musíte otočit do pozitivna, rozumíš…“
„Eeeeeeee“
„Cože?“
„Eeeeeee, is this eeeeee, neeeeee…asi.“
„Máte už uzavřenej ten kontrakt?“
„Ne, ale náš procurement už to podepsali.“
„A podepsal to taky někdo od toho zákazníka?“
„No, eeeeeee, eeeee. Ne…e.E.
“ A k čemu nám to je, že máme podepsanej kontrakt, když ho nepodepsal ten, kdo nás platí?“
„Heeeeee, jeeeee, neeeee (nee znamená řecky ano).
„A kdy to teda bude? Dáváme služby zadarmo.“
„Ale Huawey…!!“
„Seru na Huawey…tohle není posraná čínská firma, co dává sex zadarmo.“
„Neeeee…“
Vypnu mikrofon a poprvé zhluboka dejchám a dívám se do stropu a do zdi. Ve zdi vidim odraz sebe sama.
Pustim to znova. Je ticho…
„A kdy to teda bude podepsaný…chápeš, že děláte nejmíň půl roku zadarno…a další půl rok taky!?“
„Nee.“
„Aha.“
Podívám se na čas. Uběhla hodina…pokračuju na další projekt.
„Proč máš nižší příjmy a vyšší náklady, než si řikal minulej měsíc?“
„Neee, asi nevím…, měsíc?“
„A?“
„I have to check it.„
„Aha, sem myslel, že bys to moh vědět…“
„Nevim…“
Dvě hodiny pryč….stěhuju se virtuálně do Portugalska, ale vzpomínám na řecký večírky pod Akropolí, kde jsme pili Ούζο a jedli µεζές a pak pili Zeuse a Mythose.
Vynikající.
Lisabon cejtim i skrz ty LAN dráty.
„Ahoj Rui…“
„Ahoj Ivane…víš, že budu mít dítě?“
„To nevim, to je skvělý! Konečně dobrá zpráva!“
„Že jo, taky se těšim.“
„Hele, víš, že potřebuješ tak půl miliónu čistý marže, aby to bylo v pohodě?“
„Jasně, já vim. Už je to všechno naplánovaný. A když to nevyjde úplně přesně, pořád je to hodně dobrý.“
„To máš pravdu.. .“
„Che, to víš…hele, my objevili Svět…takže to neřeš.“
To je fakt.
S Portugalcema jsem nikdy neměl vůbec žádný problémy. Maximálně se sekli o procento.
A mluvim s nima rád. Jejich hlasy mě hřejou u srdce. Možná je to tim, že jsou to mořeplavci.
Po hodině se stěhuju domů, do Castlilie.
„Arantzo, potřebuju, aby to bylo takhle. Mohla bys to zařídit, prosimtě?“
„To nedostaneš.“
„Tak to zkusíme tudy…“
„Taky ne. Bude to tak, jak chci já.“
„Ale…“
„Máš smůlu…navíc ti neřeknu, jak to chci udělat…není to jistý.“
„Ale já to nikomu neřeknu.“
„Ale já ti to neřeknu.“
„Aha…ale bude to takhle…“
„Nebude.“
Meč na meč, díváme se na sebe skrz ocel reconquisty a ty naše pohledy způsobujou ve vzduchu vibrace a hoření hmoty.
Výsledek nula nula.
Ale Arantza mě nikdy nezklamala.
Divám se na čas a říkám si: Vamos, vamos, el ballet blanco!
„Buona sera.“
„Ahoj….“
„Tutto bene…“
„Jo…ehhh, hele, máš tam o milión nižší tržby, než si řikal minulej měsíc…utratil si milión navíc…co s tim?“
„Noooo, heeeleee, tak primeiro scenario.…“
Jež…první scénář! Kolik jich dneska bude? Je snad každej Ital scenárista??
Po prvních dvaceti minutách pomalu končí první dějství a okamžitě začíná druhý. Problém je, že nevím, kolik je v týhle hře dějství.
Někdy se během scénářů dívám do zdi a vidim tam buď stovky trpajzlíků nebo starší varnou konvici.
Pomalu končí čtvrtej scénář.
„Hele, Franco…a jak to teda vlastně uděláte?“
„No, máme několik scénářů…“
„Aha…hele, já musim končit. Díky.“
„Nemáš zač. A určitě dej vědět, kdyby něco i kdyby něco jinýho, než cokoliv.“
„Určitě.“
Ale v Miláně je taková spousta krásnejch a elegantních lidí a takový skvělý Spaghetti Carbonara…
Je osum večer a já odcházim z kanceláře, odkud mě uklízečky vyhánějí dlouhými smetáky.
Před kanclem, u velkejch skleněnejch dveří cvičí někdo Tai-chi.
Podívám se pořádně a zjistim, že úporně ždímá malej šedivej hadr.
Nestežuju si.
Jsem rád, že žiju.
