Ladný křivky kopců. Žádný zbytečný špice velehor.
Opuštěná elektrárna v horách. V Ceauşescovejch panelácích stojej na balkóně kozy. Z balkónu upadlo zábradlí, hlavně aby kozy nespadly dolu.
Potom si ale říkám, když tam v paneláku bydlej…
To mi utkvělo v hlavě ze včerejšího příjezdu.
Teď ale odcházíme na procházku.
Je mi horko do obličeje, ale zima na hlavu. Sníh se blíží, ale slunce a teplo se jakoby odmítá vzdát.
Dívám se do dálky, kde jsou vidět hory Srbska. Nejbližší město je
desítky kilometrů někde tim směrem. Je takový ticho, že po dlouhý době
zase slyšim hrozně nahlas svůj tinitus.
Jdeme do kopce a před každou salaší hledáme klacky proti psům. Když salaše přejdeme, klacky zahazujeme. Premejšlim, jestli by nebylo lepší ten klacek sebou táhnout pořád.
Ale asi ne.
Lehneme si na louku. Koukám do údolí na pustinu. Listnatý lesy vypadaj na podzim hezky, připomíná mi to trochu barvy Argentiny. Smrkový monokultury tady evidentně nikdo neměl ambici prosazovat.
U vodnich mlýnků sv. Petra máme další zastávku. Stavení je rozdělený na mlýn a místnost pro tažný zvířata, aby při čekání na svůj náklad neprochladla. Na dřevu je vyrytej nějakej českej nápis typu byljsemtadyfranta.
Někdo spí, někdo jí, já teda jim. Domácí sýr, co jsme dostali včera spolu s kyblíkem kyselýho zelí.
Je to dobrý. Pokračujeme do kopce a na pole.
Na poli stojí v dálce na horizontu postava. Připadá mi obrovská, velká jako strom. Když přijdu blíž, 
zjistim, že to je opilej děda.
"Ztratil jsem koně, jednoho žlutýho, druhýho černýho…"
"Koně jsme neviděli."
"Jsem se včera trochu napil, dnes mě žena vyhnala i s koněma…," začíná děda svůj příběh.
Posloucháme a odcházíme, jenom Marek si s dědou dává sraz v baru. Že by děda koně našel mi připadá nepravděpodobný, že příde do baru je dost možný.
Děda pořád mluví. Bezzubý dásně se pohybujou v rytmu příběhu.
Po patnácti kilometrech pochodu vcházíme do vesnice. Na barácích visej obrázky rumunskejch politiků. Jsou všude a já dumám o úspěchu takový propagandy, kdy obrázky nesympatickejch lidí hyzděj všechno v okolí.
V hospodě sedí parta Čechorumunů. Pijou a jejich hlasitej hovor je slyšet daleko od hospody. U druhýho stolu sedí samotnej chlap. Okamžitě je nám jasný, že to je kandidát na senátora, eště navíc, když si s pivem jdeme sednout před hospodu a chlap tam visí na obrázku s oranžovym pozadím.
"Je to jasný," řiká Ivan,"to je von. Sedí tam sám, protože se s nim nikdo nechce bavit."
Koukám na chlapa z plakátu a pak na toho v hospodě. Buď to je…, a nebo neni on. To je jasný.
Čechorumuni vyběhnou z hospody, kopou do míče, kterej tam nechali děti, pokřikujou a ujížděj na svejch bryčkách a náklaďácích pryč.
Jdeme si koupit chleba. Na zdi je cedulka, kde je česky napsáno – zákaz kouření. Za mnou jde majitel.
"Kdo tady kouřil?" ptá se.
"Nevím," odpovídá holka, která nás obsluhuje.
"Jebem ti oko, mhmmh…." přejde do tichýho mumlání a potom ostříhá Ivanovi hlavu.
Vracíme se jinou cestou, z dálky je slyšet halekání chlapů, kterým říděj krávy nebo jiný zvířata.
Halekání klouže po kopcích a šplhá do těch dalších. Tímhle způsobem se nese až k nám. Nikoho nikde vidět neni.
Lehnem si na louku. Někdo spí, někdo jí.
Přijde pes. Sedne si na cestu a čeká. Když vidí, jak se zvedáme, pomalu odchází z našeho dosahu.
Ivan mu hodí chleba.
Pes jí.
Je noc a my jdeme lesem. Šlapu a tmu bych moh klidně vnímat i hmatem. Je to jiná tma než ta umělá ve městě. Tohle je tma místa, kde nic neni, jenom příroda, která se pomalu ukládá ke spánku před zimou, o který si radši nepredstavuju, jak drsná asi tady bude.
Ve vesnici se už všechno ví.
Jdeme na návštěvu. Do světnice se stěží vejdeme. Je tady krásně přetopeno.
Domácí je vožralej a svojí velkou rukou, plnou práce, se opírá o zeď, nebo jí zaplejtá do druhý velký ruky.
Já sedim na posteli, babičce u nohou.
Domácí paní vysokým hlasem od kamen rekapituluje náš den, podává nám nový informace a nabízí jídlo. Po těch třiceti kilometrech v horách je to dobrej pocit.
"Je to, jak my tady říkáme, dálka…" říká paní domácí.
No, bylo to daleko, ale vůbec mi to nepřišlo.
