Nemůžu dejchat. Už zase…je to skoro tři tisíce nad mořem. Snídaně ve mě vyvolá takovou únavu, že si musim jít eště na chvíli lehnout. Eště že nejsem v La Pazu, řikám si.Tam bych asi ani na tu snídani nedošel.
Sněhová čepice sopky Cotopaxi, kterou vidim v dálce, se prej zmenšuje dvakrát rychleji, než se původně předpokládalo. Průvodním jevem sou přívaly bahna a vody, který splachujou indiánský vesnice.
"Odkud seš?" jako vždycky taxikářskej dotaz.
"Republica Checa" řikám a sleduju ho ve spětnym zrcátku. Nehne ani jedinym svalem na tváři.
"Tak dva dolary."
Přemejšlim, že je to docela levný. Další zajímavá věc je, že se tady platí normálníma US dolarama. Je to příjemný, protože mi po vejletu nezůstane spousta peněz, se kterejma se nedá nikde platit. Když sem se před rokem ptal známýho, proč tady nemaj vlastní měnu, řek mi, že byli líný se o ni starat a že dolar je lepší. Souhlasim s tim, je to logický.
"Dávej pozor na přepadení." řiká taxikář. Jestli mě zase někdo přepadne, řikám si, už se z toho asi…a mysl najednou přepne na moje cestovní jištění – dva pasy, každej jinde, dvě kreditky, každá jinde, peníze na dvou různejch místech, děsně zlej, odpudivej výraz(jako na fotce na blogu) atd.
Abych se z toho ale nezbláznil a ty věci nakonec všechny neztratil.
Vidim docela hodně žebráků, mrzáků, prodejců divnejch věcí, jedna indiánská babička prodává zelí, vedle dítě prodává noviny, spousta čističů bot se sklání u nohou zákazníků a slunce na to svítí přesně z nadhlavníku. Napadá mě, že tady byli asi i líný vymejšlet jméno země, tak dali prostě Rovník.
Centrum je hezký, je takový "kapesní," neni tak bombastický, jako třeba v Limě nebo Santiagu. Úzký uličky táhnoucí se do hor, malý baráky, obchody, kostely, hospody, je to sympatický. Ani tolik zbraní neni vidět, jako v Brazilii nebo v Kolumbii.
Stojim na přechodu a vidim, že na semaforech právě zastavila fabie.Je to zvlášní pocit, takhle daleko od Čech vidět ten okřídlenej šíp.
Vlezu do hospody a dám si kuřecí vývar a rizoto. Stojí to pět dolarů, přímo v centru města. Hospoda teda neni turistická, ale stejně, je tady prostě levno.
Najednou ke mně někdo zezadu přiskočí. V duchu se během mikrosekundy prokleju, že sem zase přestal dávat pozor, když sem si objednával pivo.Chlapík mě ale nepřepadává a otvírá kufřík. Fakt mi hlavou proběhne, že tam má pistoli…strašný.Vyndavá cédéčka s latinskoamerickou folklórní hudbou.
"Nechci, diky."
"A co třeba tohle?" vyndavá děsný nekvalitní kopie nečeho eště horšího. Mám pocit, že na rozmazaný fotce poznávám Karla Gotta, ale to je spíš hroznej přelud.
"Ne, fakt neee."
Chlapík de a nabizí to babičce, která je spolu se mnou jedinym zákazníkem hospody.Babička na chlapíka nevěřícně kouká.Chlapík pokrčí rameny a de pryč.Za deset minut je zpátky a všechno se opakuje. Nabidnou mu polívku, takže se uklidní a sedne si.
Po prvnim pivu cejtim silnej tlukot srdce, který musí udržovat organismus v řidšim vzduchu. Moc to nedoporučuju, ale pivo si přece dat musim! Na lahvi stojí – Plzeňský, pivo všech Equatoriánců. Je docela dobrý.
Z hospody rovnou na letiště, kam se vjíždí jako k zastávce metra Sokolovská v Praze. Furt město a najednou letiště.
"Máš očkovací průkaz?" ptá se mě slečna na přepážce. Srdce mi začne bít eště víc. Co když ho nemám a nepustěj mě domu.
Brazilci totiž vyžadujou od všech lidí při vstupu do země očkování proti Žlutý zimnici, která se poslední dobou objevila i za hranicí Amazonie.
"Protidrogový oddělení," přitočí se ke mě policajt. Srdce mi začne tlouct víc, i když žádný drogy nemám.
"Odkud seš, kam jedeš, co´s tady dělal, jaký máš zaměstnání…"
V první chvíli to nepochopim a chci říct, že "docela dobrý, a ty?.." ale pak řikám “inženýr”…
"Kde si bydlel!"
Nemůžu si vzpomenout na méno hotelu.Připadám si děsně podezřelej. Nakonec mávne rukou.
"Ukaž očkovací průkaz!" chce zas někdo jinej.
Začíná se mi motat hlava. Co když zistěj, že mám propadlej tyfus!
Jako ve snu procházim kolem obchodů v mezinárodní zóně, kde se na mě z výloh smějou obrovský galapágský želvy, indiánský kloboučky a stylizovaný, umělý, sušený, lidský hlavy.
Quito je dobrý.
