Před přistáním vidím v moři spousty větrnejch elektráren. Bílý větrníky na hladině vypadaj úplně jako obrovská umělecká instalace.
V restauraci vytahuju svoje eura a koukám na ceny. "TY VOLE! Pizza za sedumdesát!"
"Co blbneš, my tady nemáme euro," říká Ole.
"Ne? Jakto?"
"No, lidi to nechtěli, tak neni."
"Aha."
"A co to tady máte vlastně za věc, království nebo takovou tu divnou demokracii?"
"No, máme královnu a parlament. Ale budeme mít krále , ten je dobrej. Dělal u navy seals."
"Fakt jo?" Nezbývá mi, než se divit.
"Jo, je fakt dobrej."
Jsme v metru. Vlezu do vagónu a chytnu se tyče. Dveře se zavřou a vagóny se daj do pohybu.
"Hele, víš že to nikdo neřídí?"
"Co jako nikdo neřídí?"
"Tuhle soupravu nikdo neřídí, můžeš se támhle kouknout, jak to vypadá v tunelu."
"COŽE, tohle neřídí chlap?" Genderově správně by bylo "člověk," ale tak to prostě ze mě vypadlo.
"Ne, to jede samo."
Koukám dopředu a fakt vidim, jak se tam míhá tunel. Nakonec stojim u okna, před kterym ubihaj koleje.
Sahám na sklo, abych se ubezpečil, že to neni řidič. Mihne se mi hlavou, že to je nějaká dokonalá animace .
Neni, je to prostě nejmodernější metro na světě.
Když vylezu ven, všude jezděj lidi na kole. Vidim, že jsou udejchaný, ale fakt je, že maj červený tváře ze kterejch je trochu vidět něco jako radost ze života. Aha…
Stojím před vlezem do Christianie . Vždycky jsem o tom jevu jenom četl, teď to prozkoumám!
Projdu kolem starejch pomalovanejch baráků do centra asi nejlukrativnějších pozemků ve městě, který si zabrali hippies, a sednu si do baru.
Kolem vidim jednoznačný lidi.
K snídani si dávaj obrovský jointy. Tráva roste vedle baráku. Pes přišel a sed si vedle mě na lavici.
Chtěl jsem mu dát napít piva, ale odmítnul.
Decentní pán si drolí hašiš do cigára, dáma v letech si čte noviny.
Du si pro další pivo kolem stánku s různejma drogama. Eště, že už mi není dvacet, to už bych odsud asi nikdy nevylez.
Sednu si zpátky a sleduju směny peněz za drogy a rychlý pohyby
překupníků. Pamatuju si ze školy, že make peace no war a nevim teda, proč se
tak skrejvaj, vždyť nedělaj nic špatnýho…všude je spousta spokojenejch
konzumentů.
"WHO ARE YOU!?"
Jej, to jsem se lek. Přede mnou stojí najednou krutě vypadající potetovanej nejšťastnější chlap na 
světě.
"Jsem z Česka, za kamarádem…,"odpovídám a sleduju automaticky jeho ruce.
"Všichni si tady myslej, že seš POLICAJT!"
"Neee.., to neee…"
Decentní pan se mi chechtá. "Hehehe, všichni si myslíme, že seš policajt."
Jak je to možný? Jdu si pro další pivo…
Potom se dozvídám, že asi před rokem tady policajti dost prudili. Ale to bylo asi potom, co si účty vyřizovaly drogový gangy ze středního východu a na zemi pak zůstali nějaký mrtví.
Známej, kterej se vrátil z Kolumbie, pořádá tzv. housewarming, ohřívání domu, než v něm bude bydlet.
Decentní návštěvníci se scházejí přesně. Tričko a botky Converse mám jedinej já. Luxusní róby a prima hodinky.
Moc se sem nehodim. Maj neuvěřitelnýho robotka na produkci skvělýho piva. Divám se na ten automat, prej to stačí jen strčit do zásuvky…
"Tak, a teď se rozdělíme do skupin a každá skupina namaluje obraz."
!!!
Koukám dokola na účastníky mejdanu, který se začínaj srocovat do skupin a vyndavat odněkud štětce.
Ahhh, to je normální teambuilding, ale NIKOMU to nevadí, jenom mě.
Všichni jsou šťastný, jenom já jsem smutnej.
Možná se teď, právě v tomhle okamžiku, dotýkám toho zdroje
štěstí, kterej ale bohužel díky svý český duši nejsem schopen spatřit.
Vzniknou tři obrazy, a jeden z nich je docela dobrej.
Organizace je dokonalá, všechno přesně klape, hudba je děsná.
Ťukáme si. SKOL(psáno skål), vykřiknou všichni.
Investigativně zjišťuju, proč zrovna "skål."
"No, když JSME dobyli Anglii, pořádaly se různý oslavy a tak jsme
vždycky zajatcům usekli temeno hlavy, vyndali mozek a do lebky nalili
víno. SKULL! A až do dna!"
"Tak se to ňák ujalo, nebo co…" Řikám si, že je dobře, že se to neujalo komplet celý.
Na pouti jsem byl kdysi jako dítě mockrát. Teď zjišťuju, že tady se chodí na pouť celej život. Já tam byl naposledy asi v roce 1978. Houpal jsem se tenkrát na lodi.
Nevěřím, že jsem na pouti. Tivoli. Jdeme na koncert místní hvězdy, něco jako je Helena Vondráčková v Česku.Na pouti jsou bary a tak si jeden může dát pár tuborgů a pak se nechat srazit ze stometrový vejšky nebo zažít nějakou jinou atrakci.
Před pódiem musí bejt nejmíň deset tisíc lidí. Neuvěřitelná
atmosféra. Nad hlavama nám prolítá rollercoaster a ze strašidelnýho
zámku na mě mává Frank and Stein.Koncert začíná, lidi šílej, já svoji hudební preferenci radši
tajim. Lidí se radujou.
Jsme v lokálním baru, asi 30 kilometrů od Kodaně.
"Kup mi panáka, já si s tebou zatancuju," říká holka tak kolem dvaceti s obličejem Sophie Loren.
Panák už najednou stojí na stole.
"Ne, fakt sorry, asi nekoupim." Rozumí a mluví anglicky, jako úplně všichni Dánové. Podívá se na mě s nijakym výrazem a tančí dál. Najednou odněkud příde chlapík, vezme panáka a dá jí ho. Sleduju, jak se líbaj a posléze odcházej pryč z lokálu.
Můj kámoš Ole se směje a říká, že to nikdy neviděl. Ale prej byl
v tomhle baru za poslední dva roky jen jednou, a se mnou už za dva dny
dvakrát.
Dotýkám se snad tady těch kořenů, který z Dánů dělaj nejšťastnější lidi?
"A co přistěhovalci?"
Henrik se zamyslí.
"Je to problém, 67 procent všech kriminálních činů maj na svědomí občani jinýho než dánskýho původu. Ale když provedou něco obzvlášť barbarskýho, pošleme je zpátky do země jejich předků, i když se už narodili v Dánsku."
"Hm…"
Na pláži se lidi opalujou a koupou. Voda je teplá a čistá.
Bufety jsou bílý a zavřený.
Nakonec se zeptám Charlott.
"No, já si myslim, že prostě děláme to, co chceme dělat."
"Jsme svobodní!"
Mám pocit, že tohle trochu dává smysl.
