Díval jsem se na lidi a všímal si detailů.
Žena sedící s mužem v rohu místnosti měla vysoko vyčesané vlasy a kostěné brýle. Muž si právě zapaloval bétéčka, ona měla před sebou krabičku klejek.
Dvojice mladých lidí seděla mlčky u decky vína. Dívka se z ničehonic začla smát. Mladík toporně seděl. Starší muž, opřený o sloup uprostřed místnosti, vše pečlivě sledoval s rukama v kapsách béžového baloňáku.
Od baru se ozývalo cinkání pokladny a změť hlasů číšníků.
Ztěžka jsem dosedl.
Nemohl jsem pořádně nastartovat zpátky normální svět. Srdce mi bušilo čím dál víc. Začal jsem se bát, že tim okolí obtěžuju.
„To bylo skvělý, že jo…“ řekla T.
Díval jsem se skrz ni. Nevěděl jsem, co znamená takový slovo. Něco jsem si objednal a pil. Lidi pomalu vycházeli. Myslel jsem, že proud kreatur konečně ustal.
Ale věděl jsem, že to nebudu mít lehký.
Zvednul jsem hlavu. Po schodech někdo šel.
“ Skvělá hudba, že jo…“ řekla T.
Nemoh jsem chytit význam slova hudba. Zíral jsem na schody.
Do místnosti vešel muž. Místnost potemněla. Připadal jsem si, jako obrovské rudé srdce tepající z posledních sil trochu tepla do prostoru, který byl najednou zahlcen chladem, smutkem a hrůzou. Nebyla to zima, byl to chlad, jaký vydávají kameny, když je po dlouhé zimě vezmete do ruky.
Pomalu prošel místností a sednul si ke mě.
“Antoníne…“ Věděl jsem, že nemá rád, když mu lidi řikaj Tondo.
Nic neřekl a panáka vodky vypil na ex. Zapálil si cigaretu a při vtahování kouře mu cukly svaly kolem úst.
Nedíval se na mě. Díval se před sebe a přimo z lahve si doplnil další dávku.
“Antoníne, a tenkrát, když jste chodili po škole s kamarádem do lomu skákat poslepu do vody, bál si se něčeho?“
„Lidi řikaj děsný kraviny.“
Cítil jsem, jak moje srdce zpomaluje a jeho zběsilost něco brzdí a zklidňuje.
„Držel jsem ti palce, jak si s ní byl sám v tom bytě. Strašně jsem chtěl, aby z tebe vykouklo aspoň trochu dobra. Vypadalo to…“
„Kreténe.“
Usmál jsem se.
V místnosti se vyjasnilo. Srdce už běželo normálně dál a chlapec s dívkou se políbili přes stůl. Tím pohybem shodili na zem poloprázdné skleničky vína a oba se tomu zasmáli. Ona vysokým zvonivým smíchem.
„Maj tady hnusný víno, že jo,“ řekla T.
Dopil jsem, vzal T. za ruku a vyšli jsme spolu na Václavák, mezi ruský prodavače buřtů, americký naháněče do bordelů, vožralý anglický dělníky, děsivý český taxikáře…
Svět byl zase krásnej a plnej tepla.
Ničeho jsem se nebál. S hrůzou jsem si uvědomil, že by mě potěšilo, kdyby mě kdokoliv z týhle sebranky fyzicky napadnul.
Cítil jsem, že moje srdce bije tak akorát a moje mysl je chladná.
