Cesta je asi 2500 kilometrů dlouhá a při celodenní jízdě trvá dva dny.
Dálnice tady nejsou, jen kus mezi Riem a Sao Paulem. Jízda je vyčerpávající, protože přetížený silnice sou většinou ucpaný a nejmíň jeden pruh je vždycky zablokovanej kamiónama.
Řikám to proto, že ke konfrontaci s policií sem byl tentokrát ještě navíc ve fyzické nevýhodě.
Do Porto Alegre, hlavního města jižního státu Brazílie, Santa Catariny, je to fakt peklo. Předjíždění je někdy vysoce adrenalinová záležitost. V podstatě po okresce se řítěj přetížený kamióny, náklaďáky, autobusy a mezi tim se proplétají osobáky.
Z Porto Alegre už je to lepší, ale na druhou stranu se dostanete do prostoru, kde nic neni. Široké pláně brazilského jihu zalévalo odpolední slunce a já, vystresovanej z druhýho dne jízdy, myslel hlavně na to, jak projedu Uruguay a snad o půlnoci už budu doma v Buenos Aires. Ale pak na mě začala zase padat deprese z obrovskýho velkýho prostoru. Párkrát sem to zažil a je to dost nepříjemný, bejt sám někde, kde nic neni.
A tam sem je potkal poprvý.
Viděl sem auta a policajty. Všimnul sem si, že na mě něčim mířej. Děsně sem se lek, že na mě mířej samopalem. Pak sem si všim, že maj pistolovej radar.
Zastavil sem a poslušně vylez z auta. Nechápal sem, proč sou TADY, kde nic neni! Proč nejsou tam, kde jede neustále tisíce aut o život? Řikal sem si, že za poslední hodiny sem potkal tak dvě, tři auta.
"Víš, že je tady osumdesátka?"
"Jakto, normálně je stovka, ne?"
"Na TAKHLE označený silnici, je osumdesátka." řek jeden a ukázal mi, pravdě – podobně dopředu připravenej obrázek.
Aha, takže někde, do obrovskýho prostoru, umístili značku a po padesáti kilo – metrech měřej, to se mi snad zdá!
Všimnul sem si šumnění stromů. Všimnul sem si taky, že jeden policajt má krásně vyleštěný boty a druhej je má špinavý. Koukal sem na jejich odznaky, ale čísla na nich sem neviděl.
"To je na řidičák," řek ten, co měl vyleštěný boty.
Zase bylo ticho. Nevěděl sem, co mám říct. Na zadnim sedadle policejního auta ležely pušky. Na horizontu se objevilo auto. Ten co měl špinavý boty, vzal radar a namířil ho na auto. Auto zpomalilo a projelo. V autě sem viděl zvědavý obličeje.
Přišel a podal kolegovi radar.
"Dostaneš pokutu."
"Nemám peníze, je to sto kilometrů do Uruguaye, už nemám peníze."
"Dám ti protokol, a ty se s tim stavíš před hranicema na služebně a tam dostaneš složenku, my stejně nesmíme peníze brát."
"Tak jo, a kolik to bude stát?"
"Normálně by to bylo 500 realů, ale jelikož sou sváky, dostaneš dvacet procent slevu."
Slevu na pokutu, cha! To mi přišlo vynikající!
Dostal sem protokol a pokračoval v cestě. Přemejšlel sem, jestli mám protokol hodit z okna a na všechno zapomenout, nebo přece jen si pro tu složenku dojít. Nakonec sem před hranicema začal hledat služebnu.
Našel sem jí. Bylo to jak z westernu. Omlácenej barák, za barákem koně a vedle u cesty zaparkovanej starej ford.
Vlez sem dovnitř a dveře děsně zavrzaly. Pod oknem popadaný mrtvý mouchy. Plechovej nábytek, kterej sem viděl i na různejch českejch služebnách. Nikde žádnej zvuk. Jenom vítr někde mlátil s oknem. Najednou sem si připadal, jako ve filmu. CO SE TADY TEĎ STANE??
Otevřely se dveře, co vedly dál do baráku.
Díval sem se na indiána oblečenýho do policejní uniformy. Dlouhý černý vlasy mu padaly pod lopatky a u pasu se mu kejvala obrovská pistole. Díval se na mě a uplně beze slova si sednul za stůl.
"Dobrý odpoledne," řek sem.
"Brý…" řek on.
Dal sem mu papír. Beze slova ho vzal a začal vypisovat složenku. Potom promluvil.
"Víš, že je tady někdy děsná zima, hlavně v červenci se tady teploty blížej k nule."
"Jo, já myslel, že tady nikdy nemrzne."
Podíval se na mě hrozně pronikavě. Já sklopil zrak a potom ho znova zvednul. Všimnul sem si velkýho nápisu na zdi.
– Když mluvíš, měj na paměti, aby tvá slova byla lepší, než ticho –
Bylo ticho přerušovaný jenom zvukem klávesnice.
"Seš z Československa, hm, tam máte toho prezidenta spisovatele, že jo."
Nechápal sem, jak mohla Václavova sláva dojít až sem!
"Už ne, už je tam jinej."
"Tak toho neznám…"
Podal mi složenku a já vypad ven a pokračoval v cestě.
Přes Uruguay už to bylo úplne po tmě. Mosty do Argentiny zabarikádovaný odpůrcema stavby papíren u Gualeguaychú. Zajížďka dalších třista kilometrů. Mám už přeludy. Zastavim na krajnici a chvíli spim. Pak pokračuju. Sou asi tři ráno. Zastavěj mě vojáci. Chtěj, abych doručil ňákou obálku na další stanoviště po deseti kilometrech. Přebírám zabalenou věc. Přemejšlim, co to asi tak je. A kolik dostanu let, až to u mě najdou ty jiný vojáci. Naštěstí nic, předávám obálku a ve čtyři ráno vjíždim do Buenos Aires.
Špatně odbočim a ztratim se. Poprvý v životě nevim, kde sem a jak se odtuď dostanu, kolem dokola jen beton a neznámý názvy čtvrtí. Jezdim tam a zpátky. Mozek už mi vůbec nefunguje, sem fakt úplně hotovej, jedu jako robot.
Vidim, že pod mostem je policejní hlídka. Snad mi pomůžou…
Když dobržďuju, dochází mi, že za svuj omyl budu platit. Jak sem si já pitomec moh myslet, že mi policajti, v pět ráno, POMŮŽOU!
"Doklady."
"Prosimvás, nechte mě, jedu dneska patnáctset kilometrů, ztratil sem se, potřebuju k centru…"
"Sem řikal DOKLADY," řek, zvednul brokovnici a odjistil ji.
Viděl sem, že druhej de se zvednutou brokovnicí okolo auta. Všimnul sem si, že ten co mluví vypadá jako venezuelskej prezident Chávez. Už jen to ve mně probuzuje odpor.
Roztřesenou rukou podávám doklady. Přiznávám se, že mě opanovává strach. Unavenej mozek neni schopnej ani pořádně fungovat španělsky. Úplně cejtim, jak je všechno zpomalený. Jak česká myšlenka hrozně pomalu putuje hlavou a někde na půl cesty se mění ve španělský slovo.
"Nemáš argentinskej řidičák…"
"Mám mezinárodní a svuj českej, to stačí."
"NE, to nestačí, auto tady necháš, nemůžeš řídit bez řidičáku."
Svěsim hlavu. Nic mě nenapadá.Vim, že mám pravdu, ale co s tim. Vidim jen hlavně brokovnic.
"Kolik máš u sebe?"
Koukám se Chávezovi do naducanýho obličeje. Řek bych, že mu sotva bylo dvacet. Dívám se mu na číslo, ale nedokážu už zaostřit.
"Sto dolarů."
"Tak mi je dej a můžeš jet."
Vyjíždim od policejního stanoviště a sem v úplně stejný situaci, jako před půl hodinou, akorát mám o sto dolarů míň a sem přepadenej policajtama.
Zajedu za roh a zhluboka dejchám. Musim zklidnit roztřesený ruce a pokusit se napnout mozek. Musim se odsuď nějak dostat.
Najednou vidim, že na rohu stojí děda. Nikde nikdo, jen děda s kloboukem na rohu liduprázdný ulice.
"Buenos, jak se dostanu do centra, prosim vás?"
"Buenos, synu, to musíš támhle na světlech zabočit doleva a po padesáti metrech je tam vpravo nájezd na magistrálu a ta tě zavede do centra."
"Gracias," řikám a zařadim jedničku. Popojedu pár metrů a eště se chci dědy na něco zeptat.
Ale na rohu už nikdo neni.
Udělám co mi řek a za půl hodiny sem doma.
Za těch dvacet hodin sem poznal hodně policajtů a jednoho kouzelnýho dědečka.
