Po schodech nahoru, mezi hovnama.
Proti mě se potácí Jirka. Je po nemoci CNS a trochu kulhá.
„Ahoj Jirko, už chodíš úplně normálně.“
„Ale hovno, stojí to za hovno.“
Je to možná tim, že lidi používaj názvy věcí, který kolem sebe často viděj i k vyjádření základních pocitů.
„Hm…ne, fakt chodíš skvěle.“
„Už nikdy to nebude lepší.“
„Vždycky to může bejt lepší…“
„Psa mi pokousal jinej pes skrz plot. Aspoň jsem pak dostal za to takový to žlutý…nemeloun.“
„Dýni.“
„No…jo!“
„Mě jednou pokousal pes, z domu vyšla jeho žena a dala mi panáka.“
„Che…to je teda sranda.“
„Che…ehm.“
Jeho dlouhý bílý vlasy mu vítr odlepuje od hlavy.
Kolem hospody a vězení směrem do parku. Z parku se ozývá vřískot motorových pil.
U přechodu se nezastavim a vlezu na silnici. Vidim ho přijíždět velkou rychlostí, ale je mi to jedno. Slyším kvílení brzd.
Stáhne tmavý okýnko a nadává.
„Zalez kundo,“ řeknu. Těší mě to, naučil jsem se to od Vincenta Venery, kterej takhle jednou oslovil na chodníku Kopeckýho. Neřek teda „zalez“ ale „ustup“ a Kopecký uskočil do vozovky.
Zatáhne tmavý okýnko a velké černé auto s krásně stříbrně lemovanými obrysy zaúpí jako kůň, kterýmu někdo zasadil ránu do slabin a prudce vyrazí někoho konečně zabít.
V parku sleduju, kde se kácí.
Zjistim, že se nekácí. Po parku se pohybuje Pat a Mat se skupinou další batmanů, maj na zádech stroje s dlouhým gumovym chobotem a foukaj tím do listí.
Listí víří v podzimním větru a Pat s Matem se na to zamyšleně dívají. Support car jim přiváží obrovský zásoby benzínu na to foukání.
S hráběma už se dneska nepracuje.
Napadá mě, že Pat s Matem chtějí to listí fouknout zpátky, pánubohu do oken.
Po schodech dolů, do nuselskýho pekla. Sedí tam feťák a asi si právě šlehnul. Podívám se na něj.
„Co čumíš, kundo,“ řekne mi.
Pokračuju tedy dál.
Mám dobrý pocit, že jsme my všichni zkurvený Pražáci v dobrých rukou a že život je pořád stejně krásnej, jako vždycky bejval.
