„a teď se mi narodila vnučka.“
„Kolik ti je?“
Vypadal na 30. Ten uran musí člověka nějak omlazovat…
„48.“
„Do jaký největší hloubky ses dostal?“
„Necelej kilometr.“
„Je tam vedro, že jo?“
„To jo.“
Chtěl bych na tomhle místě popřát všem zvláštním lidem, kteří svoji existenci, stojící na totálně neměřitelné ztvrdlé slupce strašně rozžhavenýho kulatýho kovu považují za čímkoliv výjímečnou, hodně štěstí.
„Se svlýkneš do trenek a rubeš… Ale je to kilometr štolou.“
„A kam chodíte na záchod?“
„Sou tam takový prkna… Hovno se docela vodpaří.“
„A ta ruda, jak ji poznáš?“
„Je to vrstva… Vezmeš hadr a přetřeš stěnu před sebou. Po chvíli začne vrstva svítit. Je žlutá. Tuhle přijeli nějaký chytráci z Prahy a tvrdili, že musí bejt zelená. Asi doktoři nebo inženýři. Dolů nejeli. Je kurva žlutá a svítí, jak tahle lampa.“
Podíval jsem se na tu lampu.
Bylo to světlo, které ozařovalo náš mikrosvět malým, žlutým, teplým, hnusným světlem.
„Není možný, ta ruda musí zářit.“
„To máš pravdu, je to ostrý. Je to černá žlutá.“
Uklidnil jsem se.
„Mně je jedno, že moje stará píchá s někým… Nevím s kým. Ať si užije.
„Jak ses vyhnul těm závalům?“
„Nevim, pár kámošů nemám.“
„Máš nějaký zdravotní problémy?“
„Jo, to jo. Nemůžu kouřit, ale píchat můžu.“
„To je rozhodně lepší, píchat, než kouřit.“
„Taky si myslim. Mně je jedno, že moje stará píchá s někym… rozumíš.“
„Miluješ ji?“
„Miluju…, ale kurva ať si píchá s kým chce. Ale zatím nikdo z mejch kámošů nepřišel a neřek mi: Hele vole, píchám tvojí starou. Tak snad je mi věrná.“
„Tebe to sere, že jo.“
„Di do prdele.“
„A myslíš si něco… Ehhh, jako…, co si myslíš o smyslu života?“
„E… e… Cože?
„No, jakej je smysl života?“
„Pche, to nevim… Důležitý je snad… Asi zdraví a… Asi ten život.“
„Asi jo.“
