Dne 8. září 1883 přijel Sedící Býk na velkou slavnost do Bismarcku v Severní Dakotě.
Severní pacifická dráha oslavovala zatlučení posledního hřebu na transkontinentální trati a jakéhosi úředníka, který celé oslavy organizoval napadlo, že by se oslav mohl zůčastnit i nějaký indián.
Volba padla na Sedícího Býka, spirituálního a vojenského vůdce Siouxů.
Sedící Býk souhlasil a napsal překrásný květnatý uvítací projev.
Když byl v Bismarcku uveden na řečnickou tribunu, povstal a začal siouxsky pronášet svou řeč. Přidělený tlumočník zaraženě naslouchal.
„Nenávidím všechny bělochy,“ opřel se do toho náčelník, který uvítací projev velmi zásadně změnil.
„Jste zloději a lháři. Vzali jste nám půdu a z nás jste udělali vyvrhele.“
Sedící Býk věděl, že jeho slovům rozumí jen tlumočník, čas od času se odmlčel, aby publikum mohlo zatleskat; ukláněl se, usmíval a potom pronesl několik dalších urážek.
Potom se posadil a na jeho místě stanul zaražený tlumočník. Měl napsaný jen stručný překlad původního textu, ale když přidal pár otřepaných indiánských metafor, zvedl posluchače ze sedadel a vyvolal Sedícímu Býkovi dlouhé ovace.
Tohle je jedna z mála veselých historek celkově smutné historie genocidy amerických indiánů popsané v knize Mé srdce pohřběte u Wounded Knee od Dee Browna.
Století systematického mýcení původní americké kultury, krádeže rozsáhlých území a snah katolizovat „divochy,“ nebylo nikdy v epicentru světového dění.
Kdo dnes ví, že bylo skalpování mezi indiány zavlečeno bělochy, kteří dostávali od vlády peníze za mrtvého indiána a prokazovali se právě jejich skalpy.
Arapahové, Šajeni, Apači, Komanči, Modokové, Ponkové… kmeny, na které se před dvěstě lety sneslo peklo bílého muže měli vždy podobné osudy. Počáteční přívětivé jednání s prvními bělochy, se kterými přišli do kontaktu, vystřízlivění po prvních nedodržených smlouvách, ozbrojený boj, přetahování se s armádou, s lidmi jako byl například generál Tuhý zadek Custer nebo generál Sherman (po kterém je absurdně pojmenován největší strom světa) až po totální kapitulaci, odevzdání zbraní i území a dožívání v koncentračních rezervacích, v hladu a zimě.
A v centru toho všeho byla vždycky půda. Land.
Indiáni byli ochotni nakonec i složit zbraně, ale nebyli ochotni se vzdát své země. Nemohli pochopit, proč ji běloši tak ničí.
A tím se příběh jedné genocidy, který popisuje Dee Brown, vrací hyperbolou do současnosti.
Dnes je na území USA něco přes třista rezervací, ve kterých žije skoro šestset indiánských kmenů. Na těchto územích platí kmenová pravidla, která nejsou vždy v souladu s federálními ani lokálními zákony. Indiáni mají zisky z turismu nebo například z provozování kasín.
Největší soudní spor mezi indiány a vládou Spojených států o svatou zemi v Black Hills, který začal v roce 1876, nakonec Siouxové v roce 2017 dotáhli do vítězného konce a své svaté místo Pe‘ Sla si koupili za část odškodnění, které se z původních sto milionů dolarů z roku 1980 vyšplhalo na miliardu a půl v roce 2009.
A ještě jedna dobrá zpráva nakonec.
V nové americké administrativě bude úřad ministra pro vnitřní záležitosti zastávat Deb Haaland.
Úřad má na starosti správu a ochranu federálních pozemků, přírodních zdrojů a vede federální agentury, jako například Výbor pro indiánské záležitosti nebo Správu národních parků.
Deb Haaland je příslušnicí kmene Laguna Pueblo z Nového Mexika.
Ze studentky umění, samoživitelky a prodavačky mexické salsy se po studiu práv na univerzitě v Albuquerque stala v roce 2006 předsedkyně správní rady Laguna Development, což je druhá největší kmenová firma provozující kasína v Novém Mexiku.
Pracovala v kampani pro znovuzvolení Obamy a v roce 2014 byla zvolena šéfkou Demokratů ve státě Nové Mexiko. Během jejího funkčního období dokázala získat tolik finančních prostředků, že to pokrylo všechny dluhy vytvořené jejími předchůdci.
Sedící býk by z ní měl radost.
