Byla slavná devadesátá léta a život byl krásný.
Všude kvetly projekty za miliardy a ve státních pračkách se mísily čisté a gangsterské peníze v jednu hmotu, pod ideovým vedením dnes již odcházejícího prezidenta.
Byli jsme mladí a svět byl náš. Peníze někde vznikaly a někam plynuly a nic nebylo problém.
Dělal jsem tenkrát v české pobočce nadnárodní firmy a každodenně se pachtil za mezinárodními milionovými projekty se svým českým tisícovým platem.
Bylo to zajímavé období, na které rád vzpomínám, protože mozek z paměti milosrdně odmazává to nejhorší, nebo to jenom zakrývá mírumilovnou a jemnou plyšovou maskou polozapomění.
V tomhle twisteru projektů, splněných i nesplněných termínů a každodenních telefonátů ve tři ráno mi jednou v poledne zavolal kolega z dodavatelské firmy.
Měl jsem je rád. Byli šikovný, ne úplně levný, ale ta kvalita za to stála. Jen tak mimochodem, dá se něco takového říct dnes, kdy je rozhodující cena zakázky a to, s jako kvalitou bude služba dodána je druhořadé?
Pozval mě na oběd.
U oběda mi řekl, o co mu jde. Potřeboval pomoc ve státní instituci a já, coby jeho investor, jsem mu mohl u toho úředníka pomoci. Říkal, že to možná nevyjde, ale já si řekl, že to zkusim. Nebylo v tom nic protizákonnýho.
Jak už jsem napsal, měl jsem je rád. Drželi slovo a dělali kvalitně a přestože byli trošku dražší, byli taky o polovinu levnější než managementem tlačená německá firma a já si řekl, že jim v rámci dobrý spolupráce pomůžu.
Druhý den jsem už seděl v čekárně státního úřadu a přemýšlel o tom, jaké štěstí mě v mém životě zaválo do soukromé firmy a ne do klotových rukávů.
Po chvíli jsem se ocitnul u úřednice, která si mě poté, když zjistila co chci, vzala do oddělené místnosti.
Tam mi kladla dlouhé otázky na které jsem krátce odpovídal.
Chvíli bylo i jen tak významné ticho.
Nakonec jsme se dohodli, že to přijdu zkusit znova pozítří.
Pozítří se vše opakovalo.
Úřednice se mi dlouze dívala do mých krásných žlutých očí a klepala prsty o stůl.
Dělal jsem, co jsem mohl.
Občas mě napadlo, že se tady úplně absurdně zbytečně smažim kvůli někomu jinýmu.
Potom zničehonic vstala, něco naklepala do počítače a vytiskla papír.
Dala tam razítko.
Mimochodem, už jsem dřív psal, co si myslím o možnostech řešení současných ekonomických potíží. Stačilo by od úředníků ztáhnout všechny razítka a zpět do ekonomiky vrátit pouhých 5%, jak v množstevní tak i druhové kategorii.
Měl jsem papír a na něm razítko a tahle srandovní věc byla nějakým způsobem důležitá pro kolegu dodavatele.
Pozval jsem ho na oběd.
Dal jsem mu tam důležitý orazítkovaný papír a on mi přinesl dárek. Kouknul jsem do tašky, kde jsem uviděl diář a firemní tužky.
Nechtěl jsem být nezdvořilý, tak jsem si igelitku vzal.
V práci jsem vyndal tužky i diář na stůl a najednou jsem si všimnul, že z diáře vyčnívá roh obálky.
Vytáhnul jsem ji a otevřel.
Bylo to tenkrát poprvé, co jsem viděl pětitisícovou bankovku a navíc hodně takových papírků pohromadě.
Zavolal jsem DHL a celou věc odeslal za původním majitelem.
Ani mě nenapadlo si to nechat i když to byla suma, za kterou se dalo v tý době pořídit například autíčko.
Cítil jsem, že se mě dotýká ta nejodpudivější ruka černýho trhu a věděl jsem úplně s klidným srdcem i mozkem, že do toho nepudu. Věděl jsem, že chytnout se tý pracky znamená být chycen navždy.
Věděl jsem to ale úplně instinktivně. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel.
A tak se dostávám k tomu nejdůležitějšímu, co jsem nakonec řekl Lence na její otázku o motivaci.
Už víc jak patnáct let mě moje tehdejší jednání hřeje u srdce a vždy jsem ho bral jako vodítko v podobných situacích. Pokaždý, když čtu to dneska už fakt zprofanovaný slovo a následně katastrofický popis něčího odpornýho jednání, rozlévá se mi uprostřed hrudi úplně ten nejkrásnější pocit, že já v tom nejedu a nikdy jsem nejel. Všem bych vám přál to zažívat a mladým lidem doporučuju to kopírovat. Nikdo mě nedrží pomocí ty zkurvený pracky za páteř a nikdo nade mnou nemá žádnou moc.
Tomu říkám svoboda.
Ne těm slintům z Hradu o ukradený svobodě krást.
