Můj cíl je Porto Seguro, asi 1500 kilometrů severně od Ria, na jihu brazilského státu Bahia.
Bahia mě vždycky přitahovala, je to taková brazilská Afrika, kde se historie černých otroků prolíná s historií indiánů a portugalských kolonizátorů.
Vyjíždim z města ve čtvrtek odpoledne. V pátek je volno, takže bude dlouhej víkend. Je blbý, že nápad jakej sem dostal já, totiž odjet během tohodle období pryč z města, dostalo mimo mě eště asi tak 3 miliony lidí.
Potkám se s nima na výpadovkách a i potom na silnici.
Hlavní tah na sever připomíná starou benešovskou. Tady neexistujou dálnice, ale jenom takový podivný cesty. Na cestách se odehrává nerovnej souboj všech řidičů proti všem – tiráky, náklaďáky, osobáky, motorky – všechno se to na sebe vrhne a začne se přetahovat o přednost v jízdě.
Musim odhodit všechny zábrany, jinak se nikam nedostanu. Při přejíždění dvojnásobnejch plnejch čar mám trochu špatnej pocit, ale jinak to nejde.
Čáry sou v podstatě všude, takže dodržet zákaz předjíždění znamená odsoudit se k smrti smogem.
Po sedmi hodinách se dostávám k severní hranici státu Rio de Janeiro.
Podél silnice jeden obrovskej slum.
Proplejtám se mezi dětma na kole a zvířatama, kolem mě svištěj náklaďáky.
Řikám si, jak tady ty lidi můžou ten život přežít!
Nakonec se doprava zastaví úplně. Je konec. Lidi vylezou z aut, otevřou piva a pustěj hudbu. Čekáme asi dvě hodiny, než se kolona znova hne.
Dostávám se do státu Espirito Santo. Je už úplná tma. Uplnym zázrakem se mění chování řidičů náklaďáků. Pomáhaj mi blinkrama, kdy mám předjíždět a naopak mě varujou, když viděj, že v protisměru něco jede. Přece jen, viděj dál…
Hlavní město státu Espirito Santo, Vitoria, je hezký a plážový, ale bohužel ho moc nevidim, protože vyčerpanej zalezu do hotelu a omdlim.Když se vzbudim, pokračuju v jízdě.
Přejíždim hranice Espirito Santa, vjíždim do Bahíe a ocitám se fakt v jinym světě. Silnice se změní na prostředí pokryté pastmi. Obrovský krátery na vozovce můžou totálně auto odrovnat.
Kolem děti s nafouklejma břichama, který sem doteď viděl jen na fotkách z Afriky. Domky z bláta.Přemejšlim o bohatství země, která nemá na jídlo. Podél cesty sou cedule, dejte nám prosim jídlo. Jídlo nedám, protože sám žádný nemám. Že by dětem prospěl Redbull, to pochybuju.
Začnu se trochu obávat, kam sem se to vlastně rozhodnul vyrazit na vejlet.
Přejedu menší kopce a dostanu se do údolí, asi padesát kilometrů od hranic států, a musim zastavit.
Vylezu z auta a koukám na scenérii jak z Jurskýho parku. Zelený údolí, sem tam nějaká palma, v dálce 
démonický hory…čekám, odkuď se vynoří první dinosaurus. Nevynoří se ale nikde nikdo. Je to úplně pustý.
Připadám si úplně nejosamělejší. Úplně mi ten pocit kroutí vnitřnostma. Kam dohlédnu, žádná známka o civilizaci. Kouknu zpátky.
Neměl bych se sakra vrátit?
Sednu do auta a pokračuju. De to pomalu, protože se vyhybám kráterům v asfaltu.
Nakonec, těsně před setměnim, dorazim do Porto Seguro.
Jedu podle šipky směrem k historickýmu centru.
Zaparkuju ve stínu palmy a rozhlýdnu se okolo. Kolem vidim vegetaci a v díře do vegetace vidim domek a oprejskanej nápis – Ve stínu kakaa. Vzpomenu si na svoje dětsví, kdy sem měl strašně rád kakao a taky na to, jak sem si nedávno čet, že kakao bylo jednu dobu v Bahíi nejdůležitější komoditou. Bylo ho víc, než toho proslavenýho kafe.
Vlezu do chatrče a sednu ke stolu. Kus dál hrajou hlapi kulečník a kousek vedle mě spí na stole indián. Koukám na něj. Ha, zmohla ho ohnivá voda!!
Dostanu láhev piva a sleduju indiána. Má krásnou čelenku, korále a náramky.
Začnu si připadat blbě a otočim hlavu. Vidim černošku, jak s otevřenou pusou zírá na mě. Když zjistí, že se teď koukám na ní, otočí hlavu.
Indián se zvedne, napije se vody a de hrát kulečník.
Ja si dám eště jedno pivo a vypadnu z baru. Jedu do centra, najdu hotel a vyrazim do města. Jednim z lákadel je proslavená "Passarela de Alcool", což by se dalo volně přeložit jako Alkoholovej bulvár.
Dám si místní drink Capeta. Je to životabudič tvořenej guaranovym prachem, vodkou, kondenzovanym mlíkem, ananasem, skořicí a ledem.
Dostanu dávku a sednu si před stánek.
Všude je děsnej mumraj, lidi se potácej a tancujou všude okolo, prodavači nabízej cetky a číšníci lákaj procházející lidi do barů.
Najednou zaregistruju vedle sebe rychlejší pohyb.
Jeden z lákačů se dostal do konfliktu s opilcem. Opilec vykřikuje, kolem dvojice se začíná tvořit skrumáž.
Do ringu se dostává opilcova žena. Koukám na to jak na televizi.
Žena křičí na chlapíka, kterej před ní pomalu ustupuje. Ale nemá kam, kolem už je docela dost lidí. Vidim, že něco utrousil pod fousy…
A už to jede. Inkasuje. Jen tak tak uhnu a zachránim nápoj. Majitelka stánku se na mě omluvně dívá.
"To sme tady eště nezažili."
Žena nakládá chlapíkovi jednu ránu za druhou. Lidi ji chytnou za ruce. Žena smýká s pěti lidma jak rozzuřenej lev. Dívám se jí do obličeje. Má zavřený oči a řve. Úplně z ní stříká nějaká třaskavá energie. Skoro všude kolem nás vidim malý hvězdičky jak vystřelujou ze ženy a lítaj okolo.
Nechtěl bych bejt v jeho kůži…
Na scéně se objevuje policie. Všeobecná strkanice dosahuje vrcholu.Vidim, že policajtovi spadla čepice. Z pražskejch nepovolenejch demonstrací vim, že jak spadne policajtovi čepice, je to fakt v háji. K mýmu překvapení se policajt klidně ohne pro baret, nasadí si ho a vrhne se zpátky do rvačky. Vidim ženu, jak řve – GRRRRR!!! a cloumá celym chumlem lidí. Občas se jí podaří uvolnit ruku a pak to slízne ten, kdo je zrovna na blízku.
Teď se dokonce uvolnila celá, ani se nenamáhá sevřít ruce do pěstí, rozdává kolem sebe rány jako obrovska mlýnice. Nevnímá.Neslyší.
Nakonec se jí podaří policii uklidnit a odvést.
"Cos jí řek," ptám se postiženýho chlapíka.
"Nic, nic sem neřek…" řiká von. Nevěřim mu.
"Tohle sme tady fakt eště nezažili" řiká mi majitelka stánku a omluvně mi dolejvá sklenici.
Zase slyšim hroznej řev. Spoza stánku se vynoří žena a znova útočí. Feminismus v praxi. Myslim na blogový debaty. Tady je to o život!
Buch…vidim ženu jak pronásleduje chlapíka po okolí. Začínám si myslet, že celej incident přeroste v hromadnou rvačku všech lidí.
Je mi líto, že sem cestoval dva dny a ani si nedopiju mimochodem výbornej drink.
Nakonec žena chlapa někam odežene a vrací se ke svýmu partnerovi opilci.
Pomalu odcházejí zavešeni do sebe a ja slyšim do třetice majitelku stánku.
"Eště se celá třesu, tohle sme tady eště nezažili."
"To je dobrý, mě se to líbilo," řikám já.
Druhý den vidim ještě smutného muže s oslem a ananasem,
ale zážitek, při kterym sem viděl doopravdy zuřit ženu byl ze všech ten nejkrásnější.
Jen škoda, že sem se bál vytáhnout foťák.
