Dívám se na interview s Giladem Shalitem. Egyptská novinářka, s americkym přízvukem a dikcí CNN, prudí mladýho a zjevně psychicky i fyzicky vyčerpanýho muže blbejma otázkama a maskovaní muži celé frašce dodávají naprosto férovou atmosféru.
Proč vlastně k tý výměně došlo, bzučí mi hlavou.
Jak se tomu dá rozumět?
A tak se zeptám Eyala, je to můj dobrej známej.
Od roku 1948 jsme ve válce se všema sousedama. Někdy je to „hot war“ a někdy „cold war“, ale je to neustálej válečnej stav.
Proto musíme jít na vojnu.
Každej kluk a holka musí jít na vojnu, když je jim osumnáct. Kluci jdou na tři roky a holky na dva.
Takže naši vojáci jsou děti, které jsou nuceny jít do války. V jiných zemích děti v tomhle věku nastupujou na university.
Takže, tyhle děti jsou nás všech! Posíláme je do války, aby nás chránily. Někdy přijdou o život a to je dost smutný, ale takovej je náš osud.
Druhá strana někdy útočí přímo v Israeli.
Sebevražedný atentáty a bombový utoky byly častější v minulosti, ale i dnes se to stává.
Takže je někdy chytíme a dáme do vězení, kde se maj dobře.
Uz je to dýl, co šéfové těchle skupin zjistili, že pokud chtěj dostat svoje lidi zpátky, musi dojít k nějakýmu chvilkovýmu příměří, mírový dohodě a nebo k výměně lidí.
K výměně lidí potřebujou chytit naše děti – vojáky.
V naší mentalitě je každej voják něco jako naše slunce (My sun). Milujeme naše vojáky. (We love our soldiers.)
Oni si dobrovolně nevybrali nastoupit do armády a jít do války. Oni musí! Jsou to jenom děti…a jsou to hrdinové.
Takže, když jeden voják zahyne, jsme všichni smutní! (We are ALL SAD.)
Predstav si, že jeden náš voják je unesen…uděláme cokoliv, abychom ho dostali zpátky.
V minulosti jsme zaplatili vysokou cenu jen za to, abychom dostali mrtvá těla.
Vyměnili jsme vězně za mrtvá těla našich dětí, aby mohly být normálně pohřbeny a aby jejich rodiče dostali aspoň nejakou satisfakci.
Jednou v Libanonu pár našich vojáků rozstříleli na kusy granátama. Nic moc z nich nezůstalo.
Lidi z Hezbolláhu ovšem okamžitě sesbírali zbytky a za pár měsíců proběhla výměna těch zbytků za spoustu vězněných banditů z Hezbolláhu.
Takže, když byl Gilad Shalit unesen, byl to taky smutnej den.
Víme, že oni nejsou jako my a víme, jak se chovaj ke svejm vlastním a tak jsme si zoufale predstavili, co asi dělaj s jednim z nás.
Musíme udělat cokoliv, abychom ho dostali zpátky. (We HAVE TO do everything to HAVE HIM BACK.)
A i kdybychom za to měli těžce platit…zaplatíme.
Takže, jestli máme propustit 500, 1000, 2000…uděláme to. Prostě tak to je.
Gilad Shalit je naživu a my ho musíme dostat domů za každou cenu!
Propuštění 1240 banditů za jednoho našeho vojáka je hodně, ale my nemáme jinou možnost!
Co bychom řekli těm osumnáctiletejm, co rukujou, kdyz ho nedostanem zpátky?!
Jak bychom je do tý války vůbec mohli poslat?!
Věř mi, že 65% z těch 1240 se vrátí a budou nás znovu zabíjet, ale… všichni se vrací domů!
Nikdo nezůstává.
