Přišel jsem k budově soudu a díval se na obrovské dveře, za kterými byl někde pan K.
Byly tak velké, že jsem ani nevěděl, kde končí.
Napadlo mě – kdo za nima asi bude stát?
Vzal jsem za kliku.
Stál tam bezpečnostní rám.
Představil jsem si, že ochranku oprudim bizarníma kecama o stále se zmenšujících svobodách, potom jsem prošel rámem a vyrazil do dalších dveří, za kterými byl pan K. a místnost výkonu práva.
Nedělali jsme si velký iluze. Vůbec jsme byli překvapený, že se odvolání proti vymyšlený exekuci bude takhle projednávat. Čekali jsme automaticky zamítnutí a okamžitý uvalení exekuce.
Díval jsem se na tři ženy v černých pláštích a snažil se odhadnout, co dělají v soukromí…
A najednou byl konec…z monumentálnosti a dusna českýho práva se vynořilo světlo a já slyšel, jak paní soudkyně říká, že „nároky exekutora se zamítají.“
Přál bych vám všem slyšet tuhle větu na vlastní uši, jak rezonuje v soudní síni!
Ta věta stala za to.
Odcházel jsem z místnosti a automaticky ze mě vypadlo.
„Děkuju.“
Překvapilo mě to.
Proč jsem to řek? Nebyl jsem to já, kdo k tomu výsledku přispěl…
Ale asi jsem měl radost…
Paní soudkyně řekla – „Na shledanou.“
http://derer.blog.respekt.ihned.cz/c1-53155460-o-nespravedlnosti
— § —
Byli jsme zase v tom prostředí neslučitelným se životem – 10km vysoko nad zemí se pohybuje hliníková rakev rychlostí 1000km za hodinu.
Všimnul jsem si dívky, která přišla dopředu k letuškám.
Nervózně se usmívala a něco chtěla.
Podíval jsem se na její nohu.
Mírně se třásla.
Všimnul jsem si trošku trhavých pohybů rukou.
V tváři letušky se na chvilku objevila nejistota. Ale jen na chvíli.
V tom momentu se holka sesypala.
Její tělo se začlo úplně nekontrolovaně třást.
Slzy z ní vytryskly pod tlakem. Fobie z lítání. Nedokázal jsem si najednou představit, jak se to vyřeší.
Letuška teď dělala svojí práci. Držela dívku za rameno a mluvila na ní.
Napadlo mě, že se připojim se svojí radou „dejte ji panáka,“ ale pak jsem si tu blbost nechal pro sebe.
Právě v týhle chvíli se začlo letadlo otřásat ve vzdušnejch vírech. Taková smůla, už ji měli trochu stabilizovanou…
Posadili ji jako loutku do první řady, vedle kapitána. Třásla se úplně nahlas.
Mluvil s ní pak celou cestu, vysvětlil ji, co se s letadlem ve vzduchu děje a já potom občas přes uličku zaslechl její smích.
Neptejte se mě, jak je možný, že kapitán seděl mezi lidma.
Asi to byl jinej kapitán.
Ale svoji práci tahle cabin crew dělala dobře, měl jsem z toho radost.
Wizzair – let W6 2701, 14.2. z Prahy do Madridu.
— ! —
Technik od Telefonica Movistar España se dostavil na minutu přesně.
Přišel mi nainstalovat 50M optický vlákno místo mýho zastaralýho 8M ADSL.
Udělal všechno přesně za dvě hodiny, jak jsme se dohodli.
Když skončil, zavolali mi z Telefoniky a zeptali se mě, jestli je všechno v pořádku a jestli jsem spokojenej.
Řekl jsem, že ano.
Zeptali se mě, jestli mě technik nějak nesprudil.
Řekl jsem, že ne.
Popřáli mi, ať si užiju vyšší rychlost.
Zavtipkoval jsem, že s tou dohodou ACTA mi to bude na nic.
Slečna se zasmála.
Zasmál jsem se a řekl, že tu blbost přece normální stát nikdy neratifikuje.
Slečna se zasmála a položila telefon.
Měl jsem radost.
—@—
Měl jsem takovou radost z těch tří příběhů, že jsem si otevřel láhev Býčí krve, kterou mi na stole nechala návštěva z minulýho týdne a zhluboka se napil.
Kdyby se mi takovýhle věci děly každej den, život by byl zřejmě nesnesitelně příjemnej.
Ale takhle výjimečně, to fakt stojí za to.
To se musí oslavit.
