Stadión dostal jméno po novináři Mario Filhovi, ale jak už to tak bejvá, to jméno nikdo nezná. Vžilo se jméno čtvrtě, kde je stadión postavenej. Hrál tam Pelé i Rolling Stones. Madonna i Češi.
Teď si uvedomuju, že když sem přijel do Jižní Ameriky, místní mě dokázali zařadit. Všichni pamatujou na finále mistrovství světa v roce 1962 v Chile, kde Československo hrálo s Brazílií finále. A všichni kamarádi fandili během mistrovství Eura 2004 Čechům a když Češi vyhrávali, dostával sem furt od někoho gratulace.A při mistrovství světa v tom roce minulým sem teda dostával jen soustrastný SMS, který sem pak radostně vracel zpátky, jak se mistrovství vyvíjelo.
Ale teď sem tady, na předměstí Rio de Janeira a špinavejma uličkama se blížim k stadionu. Všude je spousta černejch lidí, který se vyhrnou z favel a dou zapomenout na realitu…aspoň na dvakrát 45 minut.
Už sme u stadiónu. Vzduch je úplně proškvařenej kouřem z improvizovanejch grilů, kde se pálí maso, kukuřice nebo sejra. Všude stojej prodejci piva a vody. Je vedro, že by se dalo krájet.
Cejtim, jak mi po zádech stejká pot.
"Lístky, chcete lístky?"
Vekslák ukazuje lístky.
"Kolik chceš?"
"Sto realů, je to přece jen dobrej zápas!"
"COŽE!?" říká známej, co je se mnou.
"Dobrý, tak osumdesát!"
Je zajímavý, že lístky sou hned po tom, co se dostanou do oběhu, vyprodaný. Banditi je zkoupěj a pak je takhle prodávaj před zápasem pětkrát dražší. Je to taková bokovka při hlavním byznysu.
"Osumdesat??!! Si děláš legraci, ne!"
Vidím přicházet další lidí. Je to v podstatě lavina černejch těl, připadám si najednou úplně osamoceně.
Lidi obklopěj veksláka. Slyším ho, jak vykřikuje…"Sto, osumdesát, šedesát..:"
Dav se hne, vidim rány pěstí.
Černý svalnatý těla v jednom klubku. Po zemi už se válí lidský tělo.
Lidi odcházej a na zemi leží v bezvědomí člověk, vekslák, bandita…žádný lístky už v ruce nemá.
Koukám trošku otřeseně a cejtim, jak mě známej tahá za tričko.
"Dělej, na co zíráš, poď, musíme někde sehnat lístky!"
Nakonec se nám povede sehnat lístky za čtyřicet a zapojíme se do hlavního proudu, kterej se vleče vstupní galerií do stadiónu.
Už sem uvnitř byl, ale je to vždycky pohled, kterej bere dech. Stadión je plnej. Je tam sto tisíc lidí, který řvou.Obrovský vlajky a baterie bubnů. Bubny duněj tak, že to skoro předělává srdeční rytmus. Nepotřebujou žádný zesilovače. Vnímám to jako hudbu. Kašlu na fotbal, tohle je lepší než Czechtek.
Nastupujou hráči. Mám pocit, že celej stadión je kosmická loď, která právě startuje do vesmíru.Musim se držet nějakýho zábradlí.
Začne hra.
Moc to nevnímám, swinguju do rytmu bubnů.
"Filho dá puta" je nejčastější oslovení rozhodčího. Česky to znamená "Syn kurvy."
Příběh, kterej se odehrává na ploše mi nic neřiká, známej se teda buď rozčiluje nebo radostně vykřikuje, ale mě to je celkem jedno. Užívám si atmosféru.
Pak to skončí. Nejsem si úplně jistej, kdo vyhrál.
"Kdo vyhrál?" ptám se blbě.
"Seš blbej, remíza, ne…2:2…ale za všecko může rozhodčí, filho da puta!"
"Aha…"
Snažíme se dostat ven. Dav se najednou zastaví. V dálce slyšim výstřely. Sme namačkaný v dvacet metrů široký galerii, co se táhne dokola stadionu. Cejtim, jak se masa lidí převaluje. Jednu chvíli nemůžu pořádně dejchat. Mám najednou pocit, že všichni lidi se tlačej na moje plíce.
Všude je děsnej křik.
Přímo před náma se na galerii objeví dva policajti na koních. Koně sou evidentně vystresovaný. Policajti maj úplně zamlžený plexisklový krity obličejů. Vidim rány obuškem. Vůbec nevím proč!
Přemejšlim, jestli mě zmlátěj policajti, ušlapou lidi nebo udupou koně.
Tlak lidí vyvolanej koňma narůstá. Pociťuju první příznaky paniky. Lidí začínaj křičet. Vyskočim na plot a visim. Prostě visim. Některý lidí padnou pod nohy koňům. Policajti se snažej udržet koně pod kontrolou a pomalu pokračujou pryč.
"Filhos da puta!" ozývá se všude okolo.
Slezu z plotu a dav mě unáší směrem k východu.
"Člověče, teď si potřebuju dát panáka," říkám známýmu.
Dívám se na něj. Vidím, že se taky třese.
"Jasně…, tohle sem nikdy nezažil!"
Nevěřim mu.
