Už jsem tady dostal několik pokut. Vždycky na to zapomenu. Dívám se potom na svůj xicht vyfocený na úředním papíře a platím.
V místnostech je mnoho lidí, kteří také platí.
Přemýšlí snad také jako já o tom, že mají auťák zaparkovanej někde na modrym pruhu a hrozí jim tak při výkonu trestu trest ještě vyšší?
O tomhle vždy dumám, když se blížím k městu.
Přitom zvolňuji na požadovaných sto, potom osmdesát a když se blížím ke kamerám,
nastavím na tempomatu něco mezi padesát a šedesát a pokračuji.
Už mi to nevadí, zvyknul jsem si na pomalou jízdu.
Ale někdy prostě zapomínám.
Všichni o pasti vědí a jedou těch padesát. Někteří jedou i míň a ty předjíždím, jak je na tříproudé dálnici protínající Prahu stále ještě dovoleno.
Ve chvíli, kdy se ocitám na úrovni předjížděných aut, spozoruji za sebou velká světla.
Uvědomuji si, že jsem před druhou pastí kamer.
Velká světla na mě zezadu poctivě mrkají a já je vidím tak blízko, že by je můj pes vzadu v kufru snad i mohl políbit, kdyby chtěl.
Rád bych požadavku vyhověl, ale jsem zmaten.
Nechci uhýbat doprava, kde jede jiné auto, jehož řidič nemá pravděpodobně náladu na řešení zbytečné situace.
Nechci uhnout ani doleva, protože bych se pravděpodobně zbytečně odrazil od svodidel někam doprava.
Nemůžu ale ani prudce akcelerovat, protože mi to celý připadá jako zbytečná situace.
Brzdit, abych uhnul taky nebudu, je to dost zbytečný.
Co se tedy ode mě očekává?
Auto je za mnou na dotek.
Napadá mě, že zabrzdim na místě, vystoupím a popřeju zmrdovi dobrý den.
Hned si ovšem uvědomím, že má zřejmě nabitou pistoli a mě se tak moc chce žít. Tak moc.
Plynule tedy dokončím předjíždění.
Kolem mě se míhá velký černý stín a zní ohlušující siréna.
Napadá mě, že jsem vlastně rád, že některé věci jsou v tomto čím dál děsivějším světě tak dokonale stabilizovány.
