"Víte, že vypadáte jako Bruce Willis?"
Podíval jsem se na slečnu, která právě vylezla ze záchodu s cigaretou v ruce.
"Jo, už mi to někdo říkal…cha, FURT mi to někdo říká!"
"Byste za něj moh dělat záskok."
Pokejval jsem hlavou.
Byl jsem Muž bez pokračování a představa, že bych Bruceovi dělal dvojníka mě zaujala.
Udělal jsem asi chybu. Měl jsem říct, že jsem Bruce. Bylo ji kolem
dvaceti, měla hezký prsa, štíhlou postavu a na hlavě čepici, na který
bylo napsaný slovo Ivan.
Já jsem taky Ivan.
Zejtra mám pohovor v agentuře…řekli mi, že si mám připravit nějaký kontakty na svoje předchozí šéfy.
Šéfy jsem neměl…aspoň se na ně nepamatuju.
Zkusí mi snad někdo řikat, co mám dělat?
Dopil jsem sklenici a objednal další pivo. V televizi se objevil Obama a chlapi se zarputile dívali na hrací automat.
Zapálil jsem si doutník. Byl jeden z posledních, co mi zbyl z
minulýho života, kterej mi teď připadá, jako bezstarostná jízda s dobrym
koncem.
Problém je, že jsem se postavil zase na začátek. Nedokázal jsem
to. Nedokázal jsem se z toho systému vyprostit. A jiný to dokázali.
Potáhnul jsem z doutníku a zahalil se přívětivou mlhou dýmu.
Rozepnul jsem si kalhoty. Po tom roce v Česku mi narostlo obrovský břicho a i moje největší kalhoty mě začaly škrtit.
Z hospody odcházeli poslední hosté.
Nebylo už nic.
Položil jsem sklenici na stůl.
Zazvonil telefon. Sakra, kdo mi to v deset večer volá do hospody prázdný jako pohled dementního muže?
"Haló…"
"Drahoušku Derere, tady Rita."
"Rito…"
"Měla bych pro vás job, tedy pokud máte zájem."
Típnul jsem doutník.
"Jasně, že mám zájem Rito, tak o co dneska jde?"
Uslyšel jsem v telefonu cvaknutí zapalovače a to jak natáhla kouř.
Chvíli bylo ticho.
"Potřebuji, abyste se na něco ve vašem okolí podíval…nemusím snad dodávat, že by to mělo být ve vší diskrétnosti."
"Já jsem diskrétnost ztělesněná…já nic neřeknu…nic!"
"Stačí, zase ste pil, že ano?"
"Jen několik piv v hospodě u Klokočníka, je tady krasnej výhled na Pankráckou věznici…"
"Zavolejte zítra, až budete střízliv."
Slyšel jsem, jak položila.
Zaplatil jsem a vyšel před hospodu. Okamžitě se do mě opřela pankrácká zima.
Podíval jsem se na siluetu věznice. Česká Bastila se ponuře
halila do smogu, kolem světel se dělala korona z mlhy a já si zatáhnul
zip, hodil na hlavu kapucu a vydal se k domu.
Dole z Nuslí byly slyšet zvuky tramvají, ale tady bylo ticho.
Nebylo nic slyšet, jenom moje kroky se odrážely od okolních baráků.
Br…zachrchlal jsem.
Došel jsem ke schodům, který oddělujou Pankrác od Nuslí. Zastavil jsem se a ohlídnul se.
Světla věznice už vidět nebyla a hluk z Nuselský začal prekrejvat ticho, který bylo před chvílí všude okolo.
Co ta Rita může sakra chtít?
Slezl jsem po schodech do Nuslí. Dole na schodech bylo nachcáno a v rohu se válela flaška od jabčáku.
Ty děti dneska chlastaj, napadlo mě.
Zakopnul jsem o něco. Podíval jsem se dolu.
Na zemi ležel mrtvej potkan.
Hned jsem si vzpomněl na Mor od Camuse. Když vylejzaj krysy, blíží se epidemie…
Došel jsem domu a usnul. Zdálo se mi, že po mně někdo de. Chtěl jsem zjistit, kdo to je, ale nešlo to.
Probudil jsem se.
Venku bylo slyšet, jak zloději někomu rozbíjej okýnko od auta.
Usnul jsem.
Ráno jsem se probudil, vlez pod studenou sprchu a potom se díval z okna na policajty, co se pohybovali kolem vykradenýho auta.
Uvařil jsem vodu a udělal kafe.
Zazvonil telefon.
Hned jsem si vzpomněl na Ritu.
"Ahoj Rito…," řek jsem bezmyšlenkovitě.
"Tady je robot Kyslík Ou Tů. Dovolujeme si vás upozornit, že jste nezaplatil fakturu za měsíc Listopad."
"Ale já…"
"Pokud už jste zaplatil, toto sdělení ignorujte. Pokud nezaplatíte…," nenechal mě robot mluvit.
Položil jsem telefon.
Podíval jsem se na hromadu účtů na psacim stole.
Napil jsem se kafe, který mezitím vystydlo.
Zazvonil telefon.
Vzal jsem to a řek ''derer.''
V telefonu se nic neozvalo. Když jsem se pozorně zaposlouchal,
uslyšel jsem slabý skřípání a prskání. Zvuky telefonie. A nic. Ticho.
Ani dejchani…
Položil jsem to a odešel na hajzl.
Díval jsem se tam na jednu spáru v záchodovejch dveřích. Divám se na ní často. Znám ji dokonale, všechny její rysy.
Je jemná a táhne se skoro zespoda dveří nahoru, skoro až ke klice.
Slyšel jsem, jak v kuchyni zvoní telefon. Z rádia pičus kníkavym hlasem říkal něco o finanční krizi.
Moje finanční krize nikoho nezajímala. Byla to moje osobní finanční krize.
Snad mě z toho Rita dostane…poslouchal jsem zvonění telefonu v kuchyni.
Spláchnul jsem a vylez z hajzlu.
Pes stál u dveří a kňučel.
Podal jsem mu ruku a odešel do kuchyně. Zvednul jsem mobil. Číslo zmeškanýho hovoru jsem neznal.
Zmáčknul jsem to.
"Tady Blanka"
"Vy ste volala? Tady Derer…"
"Aaa, ano pane Deeere, chtěla jsem se zeptat, zda jste se již rozhodl ohledně toho balíčku služeb Ou Tů…?"
Zmáčknul jsem červený tlačítko. Bylo ticho.
Telefon najednou zazvonil.
Trhnul jsem sebou.
"Derere, jste tam?"
"Ahh, Rito…jo, dobrý."
"Už jste se umyl a nasnídal?"
"Jo…jasně," zalhal jsem.
"Lžete, poznám to na vás, akorát jste došel na hajzl a do kuchyně."
"Jee, sakra, noaco, ste snad moje MÁMA!?"vykřiknul jsem.
"Drahoušku, nezvyšujte na mě hlas, nebo s vámi dnes mluvím naposledy. Kontrolujte se trochu!"
"Hm…"
"Tak můžeme přejít k věci?"
"Jo…," řek jsem a pustil počítač.
"Potřebuju, abyste zašel do jednoho domu poblíž areálu věznice a něco tam pro mě vyzvedl."
"Hm, to je všechno…?"
"Ne, není. Podle toho, co to bude, vám řeknu, co máte dělat dál. Jediná podmínka je, že tam musíte jít přesně ve dvě v noci."
"Cože….ach jo, se nevyspim!"
"Nemusíte to brát, jestli nechcete!"
"Ehhhh," vzpomněl jsem si na finanční krizi."Dobrá Rito, klid…, půjdu tam."
Na mobilu se mi objevila krátká zpráva.
Vyhrajte BMW.
pokračování každou neděli…
