Jak to prasklo, zmizel a teď je na tom asi někde ještě líp.
Novej starosta je mameluk, kterýho ovládaj mafie z ODS a jeho několik
stejně blonďatejch zástupkyň. Vzpomněl jsem si, že jsem ho viděl v
kanálu. Říkal tam něco o skvělym tunelu směrem k poliklinice na
Budějovický.
To mi běželo hlavou, když jsem čmuchal v tý nejdolnější části Nuslí, kam už nechoděj ani krysy, jen nádražáci.
Napínal jsem uši na vrzání, ale nic.
Napadlo mě, co se asi stalo s typem, kterej šel přede mnou do kanálu. Asi ho sežraly ty odporný siamský dvojčata…
Zazvonil mi mobil.
Rita.
Ježíši, Satane…, přetáhnul jsem deadline! (báseň)
Nejmíň vo hodinu…
Vzal jsem to.
"Derere!"
"Rito…," vytechnul jsem a snažil jsem se, aby můj hlas zněl sexy a důvěryhodně.
"Jak to dejcháte, ste nemožnej…tak co, kde je balík?"
"No, vlastně…kde je balík…"
"DERERE! Já…já už nevim, co s váma…přijdu si pro to osobně!"
Ježko….žko…to neeee…vvv.
"Jak chcete Rito, sejdeme se třeba…"
Nenechala mě domluvit.
"Sejdeme se přesně za hodinu u starýho nádražáckýho domku v areálu nádraží. Tam nás nikdo nebude rušit."
"Ahhh…" řekl jsem.
Položila to.
Takže se setkám s Ritou. Bylo by dobrý už v tý době mít ten balík…
Běžel jsem. Skočil jsem do Botiče. Potom jsem zas o kus dál vyskočil. Pod Nuselákem jsem se otočil. Bylo to mrtvý, jako právě dopadlej sebevrah.
Jednou jsem radostně vydechnul, když jsem uslyšel vrzání, ale potom jsem uviděl maminku s kočárkem a s trpaslíkem.
Nešlo mi to a čas běžel.
Prošel jsem kolem masny, kde byla dřív hospoda u Českýho lva.
Vzpomněl jsem si, jak jsem tam jednou v dětsví seděl a vožralej Landa
tam všem vyhrožoval, že jim dá přes hubu. Nakonec dostal po držce a byl
klid.
Bylo mi to tenkrát jedno. Navíc to možná ani nebyl Landa.
Proběhnul jsem pod železničnim mostem zpátky na Synkáč a do Táborský.
Ze základky tam vycházely děti a zapalovaly si cigára. Jiný vytahovaly láhve s vodkou. Napadlo mě, že za pár let bude alkoholismus problém už v jeslích.
Přes park a kolem hospody Na Květnici, kam se táhly smutný
zástupy pracujících na oběd, jsem pokračoval směrem k parku Na Jezerce.
Proběhnul jsem kolem trosky auta. Uvnitř jsem viděl zhroucený postavy a kolem policajty.
Zastavil jsem.
"Co se stalo?" zeptal jsem se nejbližšího policajta.
"Předávkovaný, oba dva…vypadá to, že jeden chtěl toho druhýho vytáhnout z auta, ale něco mu v tom zabránilo."
"Hm…" řek jsem a koukal do auta.
Konec mejdanu.
"Dneska je to vůbec divný, je to pár hodin, co jsme kousek odtud
našli tělo nějakýho cizince. Měl úplně rozdupanou hlavu na kaši."
"Aha…" řekl jsem a tvářil se oduševněle.
"Neviděl jste něco podezřelýho?" zeptal se a změřil si mě policejně.
"Ani ne, spěchám na schůzku, díky, mějte se…"
"Jo, není zač," řek policajt a otočil se k mrtvýmu autu.
Běžel jsem kolem divadla Na Jezerce. V parku bylo mnoho žen a mnoho psů.
Nic. Furt žádný vrzání.
Běžel jsem dolu na Kloboučnickou. Všude jezdily autobusy. Oklikou znova k Botiči až k hospodě U žaludu.
A tam jsem ji uviděl.
Pomalu se plouhala dolů od hospody, směrem k nádraží.
Doběhnul jsem ji. Pár kroku za ní jsem zpomalil a malátnym krokem Pokračoval na její úroveň.
"Dobrý den."
Nic, šla pomalu dál. Plouhala se. Vypadalo to, že je vyčerpaná. Ani se neni čemu divit…
"Dobrý den, prosimvás," řekl jsem a dotknul se jejího ramene.
Zastavila se, ale neohlídla. Jen tak stála a dívala se dolu. Zase jsem zaslechnul to mumlání.
Podíval jsem se ji na boty. Viděl jsem nějaký úlomky a fleky…
Přeběhnul mi mráz po zádech. Ale pak jsem si řek, že už jsem toho dneska zažil tolik, že tohle snad taky zažiju.
"Prosimvás, mohla byste mi dát ten balík, co jsem vám ráno dal. Byl to omyl. Prosimvás…"
Furt nic neřikala. Začal jsem zase cejtit pot na zádech. Trochu zvedla hlavu. Napadlo mě, že jsem nikdy pořádně neviděl její tvář.
"Prossssím…" vypadlo ze mě trapně. Rita už byla určitě blízko.
Naklonila se nad kočárek. Nadzvedla pomalu hadr. Byl tam.
Můj balík tam byl, neporušenej. Koukal jsem na něj dementně a trochu mi
ukápla slina.
Eště, že moc nemrzne, napadlo mě.
Stála bez hnutí.
Pomalu jsem se naklonil. Čekal jsem ránu holí, ale ta nepřišla. Pomalu jsem se narovnal s balíkem v ruce. Něco zamumlala, přehodila hadr zpátky na vozejk a odcházela pryč.
Díval jsem se dlouho za ní, než mi došlo, že Rita už může bejt na místě.
Oklepal jsem se a vyrazil. Byl to kousek. Přeskočil jsem plot a uviděl starej, oprejskanej, vybydlenej nádražáckej domek.
Začalo se mi chtít srát. Ech, eště to vyřídim.
Zaběhnul jsem mezi starý, vybydlený vagóny, stáhnul kalhoty a… nezačal jsem naštěstí naplno.
V tý chvíli se totiž stala spousta věcí.
Nad sebou, na schodech jednoho z vagónů, jsem perifernim zrakem uviděl chlapa. Za sebou jsem uslyšel rychlý kroky. Rychle jsem si natáhnul kalhoty. Eště, že jsem nezačal úplně srát, měl bych hovno všude.
Chlap seskočil z vagónu a využil moji zaneprázdněnosti.
Dal mi děsnou ránu do hlavy. Skácel jsem se na zem. Sral jsem se s páskem, já idiot.
Přikleknul ke mě a sáhnul na balík.
Chtěl jsem se mu vyškubnout, ale dal mi další ránu do břicha. Všimnul jsem si, že má na ruce nějaký železo.
Začal jsem blít. Cejtil jsem krev, jak mi stejká po držce, ale balík jsem furt držel.
Nevěděl jsem, co s tim chlapem. Druhej už byl za mnou. Nedalo se nic dělat.
Jak to šlo, s rozmlženým zornym polem, jsem mu vší silou vrazil
dva prsty pod krk, tam, kde se potkávaj na prsní kosti ty kosti klíční.
Do tý díry.
Slyšel jsem jak zařval.
Druhej už byl blízko. Když viděl, co se děje, zřejmě zaváhal.
Jak to šlo jsem se postavil. Balík pořád u sebe. Slyšel jsem, jak ten první blije. Nic se nedělo. Měl jsem jen dost zamlženej zrak a bylo mi blbě.
A v tu chvíli jsem ucejtil prudkou bolest v pravý straně hrudníku. Hned nato jsem uslyšel ránu.
Nevěřícně jsem si sáhnul na pravou stranu hrudě. Ruka byla celá od krve.
Chlapi byli najednou pryč a já se začal potácet směrem k nádražáckýmu domku.
Musel jsem splnit úkol. Šlo mi nakonec už jenom o to.
Hlavou se mi začaly míhat myšlenky. Srandovní bylo, že to byly všechno takový zajímavosti.
Třeba jsem naprosto zřetelně věděl, že svět nekurvej hitlerové ani jiný
diktátoři, ale profesoři ekonomie, politologie, sociologie a
filantropie. Z nich se vyklubou ty diktátoři…. Další srandovní
myšlenka byla, že lidstvo je stejně jen plíseň na povrchu nejakýho vesmírnýho smetí, tak co.
Z toho množství přemejšlení se mi udělalo děsně slabo.
Klesnul jsem uprostřed vedlejší koleje.
Opřel jsem si horký čelo o tu kolej. Bylo to krásný. Chladila mi celý tělo. Cejtil jsem, jak mi ubejvaj síly. Měl jsem toho za sebou hodně a žádnej Redbull. Sáhnul jsem si za tričko a cejtil to teplo, který ze mě
unikalo pryč.
Vzpomněl jsem si na krev s rumem. Kurva, teď by se hodil.
A jak jsem tak ležel, uslyšel jsem kladívka.
Asi pojede vlak, napadlo mě.
Znovu mě začaly napadat věci. Řikaj si spisovatelé. Píšou
sračky, řikaj sračky, dneska můžou publikovat už kdejaký zmrdi. A jakej
je rozdíl mezi těma, co ty sračky prodávaj a těma, co je kupujou. Žádnej. Všechno blázni.
A amatéři budou dál psát o politicích, novejch filmech a
starejch celebritách, o tom, co lidí zajímá, budou se pyšnit svoji čteností, budou kvílet zaříkávadla tohodle celosvětovýho twisteru
blbosti.
Celý se to rozmělní a nikdo už nebude schopnej napsat dobrej text. Budou ty sračky projekcí svejch vlastních sraček?
To mě pobavilo. Se zájmem jsem ten konstrukt projel. Zajímavý bylo, že
myšlenky mi tentokrát držely pěkně pohromadě, ne jako dřív. Věděl jsem
to. Věděl jsem co chci říct. Že dobrej text se lehko pozná. Chytí vás.
Psaní dobrejch lidí může pomoct, psaní těch druhejch vám vymeje mozek.
Problém je, že hlupáků, co dnes píšou, je jak nasráno…píšou
celý dny maily v kanclu a pak je napadne napsat na síť o čemkoliv, co jim přijde zajímavý…Že psaní je svym způsobem taky něco složitýho, tomu se
vysmějou a položej svý sypký ruce na klávesnici a daj enter.
Zaměřil jsem se z myšlenkování znovu na klapání. Přibližovalo se.
Zvednul jsem hlavu. Už se mi fakt chtělo spát.
Na kolejích jsem uviděl siluetu.
Siluetu ženy.
Zkoušel jsem zaostřit, ale nešlo mi to.
Pomalu šla po kolejích směrem ke mně. Všimnul jsem si, že v ruce něco drží.
Znovu jsem si položil čelo na kolejnici.
A v ty chvíli mě to znova popadlo. Věděl jsem, jak to je. Proč
je Nuselák jenom prodlouženim český Bastily, která se za pár let, i přes svojí děsivou historii, změní na luxusní hotel. Kdo zabil feťáky a proč se
nemohli dostat z auta. Jak jsou spojený náckové s milostivejma
nacistama. Nijak. Kam zmizel původní zaměstnanec Rity a co má s jeho
zmizenim společnýho to, že Weiss není tam, kde by měl bejt. Kdo žije ve
vile Gáby a jak je mrtvej cizinec spojenej s nuselskou babiznou. Věděl jsem dokonce, co je v balíku. Poslední dopis…
Věděl jsem všechno. Pravda se mi krystalicky krásně bořila do prsou, který už bez krve přestaly bolet.
Byl jsem šťastnej. Vyřešil jsem všechno.
Díval jsem se na siluetu ženy, která už byla u mě. Neviděl jsem ji pořádně, všechno už bylo rozmazaný.
Moje myšlenky jely dál skrz diamant v mym zornym poli. Ten diamant dával světu, jak jsem ho viděl, rozměry toho, co vidí moucha.
Přišlo mi to legrační. Dopachtil jsem se až sem. Dopsal jsem se
až sem a dívám se skrz diamant na svět plnej nesmyslů…viděl jsem lidi
nakupující, vyřizující si půjčky, lidi hrající golf v místech, kde jsem
kdysi prožil krásnou sexuální noc, lidi slinící u zkurvený televize, u
fotbalu a reality show, lidi slinící u sexu na pár minut, slinili by u
všeho…speciálně slinící grafomany, pičuse zkurvenejch textů o jinejch
textech, bláboly o komerci, která může prej bejt dobrá, sračky padající
z horních pater autorskýho žebříčku do dolních pater, kde se plazim
já…
Došlo mi, že se plazím na vedlejší koleji.
"Derere…" uslyšel jsem hlas.
"Rito…" chtěl jsem zvednout hlavu, ale už to nešlo. Viděl jsem pořád jen siluetu.
Sklonila se ke mně. Ucejtil jsem silnej parfém.
Bylo to nádherný.
Rita mi teď dávala víc, než jsem si moh kdykoliv myslet. Dávala mi svoji vůni a ta byla tak omamná!
"Dejte mi ten balík…"
"Rito, to…to ste…mě …střelila…vy?"
"Ano drahoušku. Musela jsem to nějak vyřešit."
Podařilo se mi zvednout ruku. Dotknul jsem se jejích vlasů. I
přes tu mlhu jsem věděl, že je má zbarvený do tý jediný, krásný, červenohnědočerný barvy, kterou hledám celej život.
Dal jsem si je k obličeji.
Nechala to bejt. Dobře věděla, že už má svůj problém vyřešenej. Nebyla rozhodně sentimentální.
Ta vůně mě vzala a táhla pryč z nádraží.
Ale ještě jsem nechtěl.
"A Rito…nechcete mi ještě něco říct?"
"Chtěla bych vám poděkovat."
Možná jsem se usmál. Možná jsem tohle všechno podstoupil jenom kvůli tomuhle? Asi ne kurva, přece nebudu patetickej…
"Rito, víte co…strčte si svoje zkurvený díky…ehhh…do svý posraný…tašky…vod toho…jak se menuje…"
Dál mi to nešlo.
"Vuitton, drahoušku."
Zvedla se.
"Věděla jsem, že to řeknete. Víte Derere, byl jste ten nejlepší, se kterým jsem pracovala. I když jste teda pěknej hlupáček."
Cejtil jsem, jak se mi její vlasy vysmekly z ruky, ale já je chytnul.
Nechtěl jsem o tu vůni přijít.
Viděl jsem, jak pomalu odchází a já pořád cejtil ty vlasy v ruce
a najednou jsem si řek, že už musim přece spát, že už je tolik hodin a
co kdyby mě tady někdo našel.
Nechtěl jsem nikomu dělat potíže.
Už jsem musel jít.
Už jsem odsud musel vypadnout.
