Klopýtal jsem dál tmou.
Otevřel jsem další dveře a ocitnul se někde v kanálu. Pod nohama mi zase proběhla krysa.
Začlo bejt trochu vidět.
Kolem mě prošel Jean a někoho táhnul na zádech. Za nim klopýtal trpaslík v uniformě generála.
Za nim žena s dlouhými fousy a velkými prsy. Promnul jsem si oči.
To musí bejt nějaká hormonální porucha…
Co by tomuhle řekla Olga?
Přišlo mi divný, že v nejtěžších chvílích života hledám inspiraci u žen.
Ozvěnou mých kroků bylo kapání vody ze stěn.
Co jsem vlastně zjistil za posledních pár dní. Co jsem vlastně dokázal za posledních pár let? Neschopnost v ničem pokračovat, tak akorát.
Proč vlastně píšu? Proč tohle všechno dělám?
Množství otázek mi zaplavilo duši.
Zastavil jsem se a poslouchal. Nebylo nic slyšet.
Přede mnou se zjevil českej prezident a pokáral mě. V rychlym sledu prošlo kanálem kolem mě množství politiků a celebritiků.
Některá zjevení procházela s hlavou skloněnou a z hlav jim crčela krev. Další šli a smáli se mi úlysnym smíchem televizních bavičů. Karel Gott měl na penisu napíchlou včelku Máju. Starej Brůna trochu slinil a všimnul jsem si, že na sekeře jsou zbytky skalpu.
Husák mi pokynul tak, jak to dělával z tribuny. Svoboda si připínal další vyznamenání a nevšímal si mě.
Neznámý vojín mnul v ruce kapesník a něco si potichu mumlal s bezprizornym výrazem schizofrenika.
Sledoval jsem průchod těch zjevení a necejtil žádný emoce.
Co chci vlastně svym psanim dokázat?
Napsal jsem knihy a po tý první se mě lidi ptali: Proč to děláš? Co od toho čekáš?
Na blbou otázku blbá odpověď .
Nevim, řikal jsem těm lidem.
Tváře přízraků se měnili. Kožený xichty úspěšných podnikatelů a politiků, který se se jednoho dne objevily na titulních stranách posranejch časopisů a druhýho dne tamtéž, ale s titulky o kriminálnících.
Cejtil jsem z těch přízraků jejich pocit nepostižitelnosti. Jejich výsměch nám, lidem bez pokračování.
Něco mě napadlo.
Co když píšu proto, abych jednoho dne do těchle zmrdů říznul.
Všimnul jsem si, že se mezi přízrakama neobjevujou lidi, který mám rád.
Neprošel kolem mě ani Václav Havel, ani MM.
Čekal bych, že se objeví Glum, ale ani ten tu nebyl, příšera jedna podzemní. Ten by se sem do kanálovýho prostředí hodil, napadlo mě.
Místo toho se ze tmy vynořila odporná silueta siamskejch dvojčat. Jedno s pupkem a obarvenejma černejma vlasama a druhý se slaboduchym úsměvem a opálenou tváří.
Zaklonil jsem se a kopnul to stvoření do koulí.
Chvíli byl klid, ale potom jsem uviděl znovu se formující zástup. Vyplňoval celej kanál.
Musel jsem jít.
Běžel jsem.
Jednou jsem zakopnul a spadnul do sraček. Chuť těch sraček nebyla nejhorší. Byla lepší než ty xichty.
Zvednul jsem se.
Celá situace gradovala.
Mihnul se kolem mě přízrak astrála, esoterika a astrologa. Cha! Vypadali jako někdo, kdo si nikdy nedal víc než dva panáky.
Vypadali, že by mi chtěli nabídnout štěstí.
V dálce jsem uviděl světlo.
Zaplavilo mě štěstí.
Esoterikův přízrak se ke mě naklonil a láskyplně pokýval hlavou. Kopnul jsem ho do koulí a pokračoval v běhu.
Blížil jsem se světlu a v dálce viděl vodu.
Vyběhnul jsem z kanálu na ranní světlo.
Přede mnou byla řeka.
Pán v klobouku chytal pod Železničnim mostem ryby.
Vyšel jsem po schodech a zjistil jsem, že jsem na Výtoni. Tramvaj zacinkala.
Sednul jsem si na patník a díval se na most, po kterým zrovna projížděl vlak. Potom jsem se otočil a díval se na Hrad. Z kanálu u řeky vylez Švejk a zamával na mě. Potom ho kanál vtáhnul zpátky.
Spousta lidí mi řekla, že v nich ten pohled na Hradčana vyvolává emoce a pocit lásky k vlasti.
Můj jedinej pocit byl ten, že mám mokrý hadry a modrý nohy.
Sednul jsem na tramvaj a díval se z okýnka na Nuselák. Byl smutnej jako všechno okolo.
Podíval jsem se na balík ve svý ruce.
Bylo mi záhadou, že mi po tom všem v ruce zůstal.
Vystoupil jsem z tramvaje a vydal se přes park k nonstopu.
Na lavičce seděl kluk s dredama a právě si píchal. Podíval se na mě a oči mu odjely nahoru. Zaklonil se.
Přešel jsem ulici a s hrůzou zjistil, že před nonstopem je zaparkovanej dětskej kočárek.
Celej sem se třásl. Špatně jsem viděl i myslel.
Vlezl jsem dovnitř.
Seděla v rohu. Věděl jsem, že to musí bejt ona. Kdo jinej by byl ta Rity spojka.
Sednul jsem si k ni.
Nic neřikala, jenom natáhla ruku. Znovu jsem uviděl to číselný tetování.
Zjistil jsem, že mám prsty křečovitě sevřený kolem balíku. Druhou rukou jsem je uvolnil.
Vzala balík do ruky a dívala se na značku.
Dlouho se nic nedělo.
Potom se pomalu zvedla a beze slov zamířila k východu.
V nonstopu jsem zůstal sám.
Díval jsem se na servírku. Měla upnutý bílý tričko. Černý vlasy a dementní xicht. Byla mi sympatická. Dívala se na mě.
"Dejte mi kafe a rum, prosimvás."
" Jasně, vypadáte špatně…"
" Ale vy vypadáte výborně."
Usmála se.
"A dejte mi i jedno pivo, ať mám celou sadu. Mám za sebou strašnou noc."
"Copak jste dělal? Nějaký noční tahy, že jo."
"No jo, tak něco…"
Napil jsem se drinku a díval se na ni. Byla čim dál krásnější. Neměla podprsenku.
"Dejte mi estě jednou to samý."
Když mi to dávala na stůl, chytnul jsem ji za ruku. Nepřekvapilo ji to. Dívala se mi do očí svym dementnim pohledem. Prázdnej lokál se na nás díval dementnim pohledem. Já jsem se díval skrz to všechno.
Přitáhnul jsem ji k sobě. Nevadilo ji to.
"Nemůžu, moh by někdo přijít."
"Kdo by teď chodil, v sedum ráno…"
"To víš že lidi choděj. To by ses divil, kolik lidí chlastá, než jde do práce…"
Políbil jsem ji.
Bylo to prázdný. Její rty byly prázdý jako její pohled.
Náš polibek byl polibek bez pokračování. Ale to nevadilo. V tuhle chvíli to bylo to nejkrásnější, co se mi mohlo stát.
Pokračování každou neděli.
