Sednul jsem si zády ke zdi a přemejšlel o minulosti. Zdála se
mi hrozně čerstvá, jako zabitej vánoční kapr, kterýmu se ještě před
smaženim hejbe ocas, kterej už je ovšem dávno uříznutej.
"Dáte si pivo, pane?"
"
Jo, díky."
Až teď jsem si všimnul podivnýho, skoro šílenýho pohledu výčepáka. A hned poté jeho obličeje.
Znáte ty obličeje v místech, kde se lidi moc nemísej. Kde si
bratr bere sestru a otec dceru. Kde se genová jednota projeví lidem v
obličejích. Jednotlivý rysy tváře jsou celkem normální, ale celek je špatnej. Ten celek působí naprosto divotvorně, někdy hrůzně, jindy směšně.
Výčepákův obličej byl přesně takovej. Celkovej průšvih dokreslovaly mastný slámově hnědý vlasy a vypadaný zuby.
Postavil pivo přede mě a šel si stoupnout za pípu. Napil jsem se piva a díval se na hospodu.
Jakto, že nahoře u vězení je hospoda veselá a plná života a tady dole, u nadměrný nuselský svobody, je úplně mrtvá? Dal jsem si další pivo.
Nejdřív jsem se ale nemohl pohledem dovolat výčepáka.
Bavil se s někym, kdo stál ke mně zády. Když jsem vcházel, tak
tam ten chlap nebyl, ale teď tam stál a výčepák mu polohlasem něco
řikal a na mě se nedíval.
Po chvíli si člověk nasadil klobouk a zmizel.
Výčepák se zadíval na mě.
"Pivo?" proříznul jeho skřehotavej hlas to ticho.
"Jedno," řek jsem a myslel si "mi to je."
Zvenku jsem uslyšel vrzání vozejku. Po chvíli jsem za špinavým, matným sklem hospody uviděl malej stín.
Vrzání přestalo a chvíli na to vrzly dveře.
S úžasem jsem zíral na výčepáka. Usmál se a v puse se mu objevila obrovská díra, přerušovaná žlutejma pahýlama zubů.
Sáhnul pod pult a vytáhnul černou kasírtašku.
Malá postava se dobelhala k pípě. Viděl jsem, že výčepák přikyvuje hlavou. Držela velkej hadrovej pytel. Zdálo se mi, že skrz hadry prosakuje krev.
Napjala svaly. Viděl jsem, jak ji na ruce naběhly žíly a poodhrnutej rukáv odhalil číselný tetování na předloktí.
Vzala peníze a bez jedinýho slova se otočila.
Do tváře jsem ji ale stejně neviděl. Měla ji sklopenou k zemi a
do šoupání křivejch nohou jsem zaslechl známej šelest a mumlání.
Znovu vrzly dveře a chvilku na to už bylo slyšet pomalu utichající, monotónní vrzání dětskýho kočárku.
Podíval jsem se na jídelní lístek. Vepřový kuřecí řízek s hranolkama byl nabídkou dne.
Rozhodnul jsem se, že asi nebudu jíst, zaplatil jsem a vypadnul ven.
Vydal jsem se oklikou kolem kostela svatého Václava směrem k hospodě Na Květnici. U lavičky před kostelem okouněla parta kluků. MC Rio tam stál taky. Mávnul na mě, zbytek party mě uctivě pozdravil.
Někdo mi kdysi řek, že se mě kluci bojej. Nevím proč, ale je to
dobře, když se mě lidi bojej. Jako Muž bez pokračování jsem nebyl naladěnej na nějaký
pruzení.
"Chceš se napít grogu? Já mám svoji drogu…" slyšel jsem od skupinky zárodky rapfightu.
Když jsem míjel nonstop na Kutlvašrově náměstí, zaujala mě hudba, která vycházela zevnitř.
"Fuck you all, and your asses…" v temnym discorytmu. Bylo to docela zajímavý.
Vlezl jsem dovnitř a sednul si ke stolu. Bylo tam jedno volný místo, hned u dveří.
Seděli tam opilci a chlápek se zarudlejma očima. Jinak ale vypadal jako businessman. Udržovanejch -50, prošedivělý vlasy, majetnej vzhled, opálená golfová tvář, botky kaliopky.
"Dobrej, můžu si sednout?"
Chlap jen mávnul rukou a z toho jsem pochopil, že si můžu sednout.
Dostal jsem pivo a poslouchal hudbu.
"Ta svině zkurvená!" vypadlo najednou z chlápka. Spozorněl jsem.
"Vona mi poslala zprávu, že mě miluje!"
"No a co, to je hezký, ne," rychle jsem se zapojil do jeho samomluvy.
"No jo, ale ta zpráva byla pro někoho jinýho! Poslala mi to omylem, chápeš to!"
"Aha, to je blbý…"
"Pak jsem ji doma vlez do mobilu a zjistil jsem, že se na něj zase hrozně těší."
"Ajjj…"
"Tvrdila mi pak, že je to jen taková legrace, chápeš to! Taková píčovina!"
"Třeba to fakt tak myslela…nebo to byl ňákej vtip, ne."
"Žádnej vtip!"
"To je hustý."
"A to není všechno…"
"Proboha, co se ti eště stalo?"
"Probudil jsem se v poledne úplně hotovej, oči rudý jak sovětský
vlajky a vylez z ložnice. Právě v tu samou chvíli moje žena pustila
novoroční projev prezidenta!"
Zůstal jsem zírat s otevřenou hubou.
Tohle byl fakt strašnej příběh!
"Tak čau."
V rádiu začli hrát No woman no cry.
Zaplatil jsem a vypadnul z baru. Bylo šero a pomalu se začínalo stmívat.
Kráčel jsem nahoru Táborskou a koutkem oka zaregistroval dole u školy rychlý pohyby.
Podíval jsem se teda pořádně.
Stáli tam kluci, co jsem je viděl předtím sedět na lavičce. Kolem se dělal kruh tvořenej postavama v černejch hadrech. Bylo jich nejmíň dvacet.
Zastavil jsem se.
Náckové.
Český národovci vylezli z hospody a napadlo je, že někoho zbijou, když je jich pětkrát víc. Hned mi bylo všechno jasný. Viděl jsem první rány pěstí do kluků, co stáli na straně. Představil jsem si novoroční projev toho největšího nácka a krev se mi nahrnula do xichtu a do mozku.
Rozběh jsem se.
Úplně jsem zapomněl na ten úkol od Rity. Běžel jsem jak
nejrychlejc to šlo. Za chvíli jsem byl u bitky. Kluci stali zády ke zdi
a náckové je svírali v oblouku. První rány už padaly.
Vlítnul jsem do toho úplně nekontrolovaně.
Kolem mě byla mlha tvořena křikem, černou barvou obleků, viděl
jsem kluky, že se eště držej, ale zdálo se, že nějaká temnota padá na
celou naší nuselskou část.
Hlavou jsem se netrefil. Prolít jsem vedle chlapa a ucejtil, jak mě vzal teleskopem přes nohu. Upad jsem. Snažil jsem se rychle vstát, ale už mě měli.
Rány šli většinou vedle, ale jak jich bylo hodně, nemoh jsem se pořádně postavit.
Slyšel jsem, jak někdo křičí.
Cejtil jsem rány do těla a bohužel jsem cejtil, že začínám omdlívat. Černá mlha se trochu zvedla a já viděl postavu.
Sklonila se ke mně.
"Ty zmrde! My jsme NÁROD a takový jako ty topíme ve sračkách židů z plynovejch komor!"
Snažil jsem se otevřít oči.
Dal mi ránu do brady a pokračoval.
"Až přijde náš čas, takový jako ty pošleme první do toho bazénu. Když žida plynuješ, sere jak pes! V tom se utopíš jedna báseň."
Podařilo se mi otevřít oči.
Uviděl jsem tuctovej xicht. Chmíří knírku se mu chvělo. Vypadal trochu jako moderátor v těch nejlepších chvílích Český sody.
Hned mě napadla ta reklama se sobama.
"Mohli jsme udělat takovou reklamu, ale my jsme řekli NE!" řek jsem, jak to šlo, jak mi krev, co mi tekla z huby dovolovala.
"Co to plácáš, ty drbane."
Snažil jsem se dívat kolem sebe. Kluci už leželi všichni na zemi. Náckové naprosto kontrolovali situaci.
Podíval jsem se znova na národovce. Vypláznul jsem na něj jazyk. Pak jsem s jazykem zahejbal.
Dal mi pěstí a chvíli jsem nevěděl, co se děje. Asi můj projev lásky ten českej národnostní a rasistickej čurák úplně přesně nepochopil.
Když jsem přišel k sobě, kolem nikdo nebyl. V dálce, na druhým chodníku jsem registroval nějaký čumily.
Kluci se pomalu zvedali. Zkusil jsem to taky.
Podařilo se mi zvednout. Kluci si zapalovali cigára. Byli jsme zaprasený od krve, ale vypadalo to, že se nic vážnějšího nestalo.
Utřel jsem si krev z xichtu. Byla krásné teplá a chutnala jako jed.
Jaká by asi byla horká krev s rumem, napadlo mě. Třeba eště lepší, než horký kafe s rumem…
Přijeli policajti.
Vzpomněl jsem si, jak jednou vyprávěl chlap, že při
silvestrovský oslavě vznikla v lokálu bitka. Po vzájemnym přetlačování
se někde objevil policajt, roztrhnul dotyčnýmu tričko a zmizel. Byla to
asi nějaká krásná ukázka policejní práce.
"
Co tady děláte?"
"
Přepadli nás náckové…"
"
Hm…"
"
Šli támhle dolu,"
ozval se MC Rio.
"
Hm…je někdo zraněnej?"
Chvíli bylo ticho. Potom někdo řek, že ne.
"
Tak se mějte, víte, my nemůžem nic dělat…"
Dívali jsme se na ně. Nasedli do felície a odjeli. Felatio. Cunnalingas. Chtěl jsem něco říct, ale nestih jsem to.
Zazvonil mi mobil. Vyškrábnul jsem ho odněkud ze zaprasený kapsy.
"
Derere, tady Rita."
"
Ehh, Rito, jak to vypadá v hotelu Sacher? Sacher, Derer, kunden…"
"
DERERE, vy jste vožralej! Já si najdu někoho jinýho! Já vám dám padáka!"
Překvapilo mě to. Nikdy jsem si nevšimnul, že by se takhle rozparádila. Úplně jsem cejtil, jak se jí třese hlas vzteky.
"
Rito, klid…vvvvvv."
Položila to.
Sakra. Jestli jsem to s těma vtipama nepřehnal. Musím uznat, že
to nebylo moc vtipný. Nic není vtipný. Čemu se vlastně dneska lidi
zasmějou? A někdy se urazej…nebo pohoršej. Odejdou z divadla po
prvním sprostym slovu. Sklopěj zraky.
Kluci někam odešli a já zůstal na chodníku sám. Pomalu jsem se vydal
směrem odkud jsem přiběhnul. Tramvaj projela kolem a zacinkala. Muž se
psem a žena se psem. Pár chlapů před obchodem na sebe pokřikovalo
rusky. U dveří obchodu postávala menší Vietnamka a její manžel něco
nosil dovnitř. Světla heren se rozblikala červeně. Pračky peněz,
který zabíraj místo, kde by moh bejt bar nebo hospoda nebo cokoliv
jinýho, než posraná herna. V životě jsem neviděl větší blbost, než je nonstop herna. Můžu to říct, jelikož jsem dneska neviděl ten projev toho nácka…
V životě jsem neviděl nikoho do nějaký, z toho obrovskýho množství heren v Nuslích, ani vejít!
Otevřeli se dveře herny a z ní vyšel člověk.
Nasadil si klobouk a přešel chodník směrem k autobusový zastávce.
Nevěnoval jsem mu pozornost a plouhal jsem se dál směrem k vězení.
—– o —–
Zaparkoval a vylezl z auta. Vítr padal dolů ze zubatých štítů Sierry de Guadarrama a hnal po cestě drobný kamínky a prach.
Bouchnul dveřma a rozhlýdnul se okolo. V dálce na cestě uviděl
panáčkovat zajíce a na střeše prastarýho baráku se usadil vypelichanej
holub.
Přede nim stála motorkářská hospoda jako vystřižená z filmu. Pár strojů a jedno auto. Hlava bizona přibitá na zdi.
Ohlídnul se. Zajíc zmizel, holub seděl.
Vzal za kliku a vešel dovnitř. Okamžitě mu do mozku narazil ten
smrad; smrad americkýho baru na hranicích Colorada a Novýho Mexika. Bylo
mu to příjemný.
Zaváhal. Měl by jít dál?
Musel. Musel splnit ten úkol. Už je to dlouho, co žádný úkoly plnit nemusel. Skoro si už ani nepamatoval na ten poslední. Už to bylo na dožití, když se to zase ozvalo.
Myslel si snad, že ho nechá?
Potlačil nutkání otočit se a vrátit se zpátky do města. Ve městě
je život jasně nalinkovanej, ale tady v horách…sakra, tady se může
stát úplně cokoliv!
Rozhlýdnul se po hospodě.
U dlouhýho, masivního, dřevěnýho baru nikdo nebyl. Jen barman stál v rohu a koukal do počítače.
Na druhým konci místnosti hráli chlapi kulečník. Taky ho hrával.
Kdysi dávno se pokusil obehrát indiány v pouštní putice v Novym Mexiku, ale ty se mu
vysmáli. Vymetli s nim lokál, jak s mrtvym dikobrazem.
Posadil se k baru a dal si pivo. Na zdi bylo napsáno Born to be
wild. Mimoděk se ušklíbnul. To asi jo, cha. To si asi někdo nedal
záležet na pořádnym esoterickym porodu…
Hospoda působila naprosto autenticky. Kdyby to nebyla stovka
kilometrů od Madridu do hor, skoro by řek, že se vrátil tam, kde jeho
opravdickej život začal. Do hor Colorada a na pláně Novýho Mexika. Tam, kde mu jednou
indián z kmene Navahů podal dýmku míru. Kdyby moh vrátit čas,
dneska by si ten okamžik tak vychutnal! Tenkrát to byla spíš jen
legrace.
Dostal pivo a čekal.
Nevěděl přesně, na co má čekat, ale dělal to, co mu bylo řečeno. Nikdy nad ničím nepřemejšlel. Věděl, že to nemá cenu. Zasnil se. Místností zněly půl století starý songy…
Poryv větru zaskřípal barákem, jako kdyby to byla stará loď
prvních mořeplavců probíjejících se kolem Mysu Dobré naděje směrem na
druhou stranu Světa.
Ta asociace ho zaskočila. Nikdy se na moři neplavil.
Dopil pivo a objednal si druhý. Zkontroloval čas. Byl přesnej na minutu. Ostatně, jako vždy.
Hudba ztichla. Slyšel nárazy kulečníkovejch koulí.
A bohužel to přišlo zase. Už si myslel, že to nikdy nezažije. Že už ho TOHLE nikdy nepotká.
Chytnul se za hlavu.
Nárazy koulí zněly hrozně dlouho. Nekonečně dlouho. Zněly jako zvuk rohu nebo tuby. Zněly jako řev poraněnýho zvířete.
Držel se za hlavu.
Hlasy mužů se prodloužily a ztloustly.
Místnost byla najednou plná hrubejch zvuků. Viděl ten zvuk. Všechno to byly černý nebo šedivý šmouhy táhnoucí se místností.
Zavřel oči.
Nebylo to o moc lepší. Nebylo to sakra lepší vůbec.
Otevřel oči. Otevřeli se dveře.
Do místnosti vešel indián.
Měl na sobě tričko a džíny. Dlouhý černý vlasy mu padaly na ramena. Přísnym pohledem se rozhlýdnul po lokálu.
Zavřel oči. Už to znal. Bylo to o trochu lepší.
Když je znovu otevřel, náčelník seděl vedle něj a jeho hlas zněl čistě.
"Víš, že je to vítr, který nám přináší zprávy z míst, o kterých nikdo nechce nic vědět?"
"Náčelníku, nechoď na mě s timhletim, to je Castaneda, že jo…"
Usmál se.
"Cha, takže ty nevěříš na spojence, čarodějnice a komáry, kteří hlídají tento svět?"
"Náčelníku, ne že bych nevěřil, ale nezajímá mě to. Nezajímá mě
svět, kterej hlídá komár ani svět, kterej říděj podivný lidi převlečený
za strašidla. Zajímá mě, cos mi přines, vezmu to a vypadnu."
Náčelník se ušklíbnul a objednal si vodu. Dostal ji a zhluboka se napil.
Pomalu mu to přestávalo. Zvuky se vrátily do původní podoby.
"Tak o co dneska jde? Máš to, co je potřeba převzít?"
Usmál se.
"Jsi netrpělivý, jsi jako nějaká prodejná žena, která tě okrade
o rozum a zanechá tě v průchodu těch vašich ohavných domů, se staženýma
kalhotama."
Zamyslel se. Tohle teda nezažil. To asi zažil náčelník…
"To se ti stalo?"
"To by se mohlo stát tobě, jestli se nevzpamatuješ."
"Hm."
"Víš co se mi na vás bledých fakt nelíbí?"
"Co tak asi?"
"Že neumíte mlčet. Pořád musíte něco říkat. Neustále se musíte
vykecávat. Zahlcovat prostor hlukem, který je o to nepříjemnější, že
vychází z vašich úst."
"Hm…"
"Pijete vodu, do které jste před chvílí nakáleli. Myslíte si, že stromy nejsou bytosti a že zvířata jsou jenom k jídlu."
"Náčelníku, to už jsem slyšel…"
"Jsi netrpělivý jako malé dítě."
Hráčům spadla ze stolu koule. Barman se díval do
počítače. Konstrukce domu zase zavrzala a světlo probliklo, jak se
někde na chvíli rozpojil rzí rozežranej kabel.
Náčelník seděl a díval se před sebe na obrovský množství lahví.
Po chvíli sklonil hlavu a sáhnul do záňadří.
Balíček byl zabalenej do kůže a převázanej provázkem.
Vzal to a strčil do kapsy.
Indián se bez slova zvednul, otevřel dveře a odešel. Dveře zavrzaly.
"Zaplatim," křiknul na barmana a prohlížel si zásilku. Byla podivně lehká.
Barman se mrzutě odlepil od počítače.
"Nikdy jsem tě tady neviděl, ani tvýho kámoše, ale jsem rád, že vypadneš."
Nekomentoval to. Hodil peníze na bar a otevřel dveře.
Vítr se mu obtočil kolem kotníků a do očí nahnal prach z cesty.
Vykročil k autu a prach se pomalu usazoval až do chvíle, kdy ho poryv větru znovu zvednul a roztočil v malym víru.
Pokračování vždy v neděli.
