A tak jsem zašoupal nohama a vydal se hledat bábu.
Jen co jsem se otočil, něco mě uhodilo do levýho zornýho pole.
U chodníku zastavilo auto. Z něj vyšla žena a já na ni zazíral.
Byla to ona.
Ne bába, ale ta…sakra, kde mám tu fotku. Vylovil jsem fotku. No jasně!
Okamžitě jsem se začal plížit. Skočil jsem za auto. Nakonec, nevim vůbec proč, protože mě vůbec neznala.
Vykouknul jsem za kapotou moskviče.
Kolem mě šel chlap, kterej v mý druhý knize chlastal a venčil psa. Ted už je paralyzovanej a chlastat nemůže. Chodí, jako kdyby měl kostru ze čtyř rovnoramenejch trojúhelníků.
Jeho pes ke mě přišel a vychcal se na pneumatiku. Všimnul jsem si, že se kolenem a rukou opírám o psí hovno. Přešel jsem to drsnym pláčem. Žena zašla do vietnamskýho obchodu. Obskočil jsem auto a sledoval dveře.
Co Rita!?
Na Ritu teď seru…tohle je bingo!
Viděl jsem skrz sklo, jak nandavá květáky. Okurky a mrkev…
Vyšla z obchodu. Nemohla mě vidět, protože jsem v tý chvíli prudce trhnul tělem a mrsknul sebou na zem zpátky, tentokrát ale do jinýho hovna.
Kolem šla nuselská žena, podívala se na mě a šla dál.
Obplazil jsem znovu auto dokola a vztyčil jsem se.
Šla podél řady domů. Vypadalo to, že tak jde, protože ji nic jinýho nezbejvá.
Šel jsem jakoby nic za ní.
Měla fakt hezkou postavu a byla hodně elegantní. Akorát ji z tašky koukala ta mrkev…Najednou se ohlídla. Viděl jsem sympatickej obličej, o něco hezčí, než má Sharon Stone.
Ve tváří měla ale plno smutku.
Díval jsem se ji přímo do obličeje. Bylo to tak patnáct metrů. Viděl jsem jemný vrásky kolem úst. Velký oči a elegantní blond vlasy v černým kompletu.
"Proč mě sledujete?"
"Mehh, heh…grh, deh…£," řek jsem.
"Co jste vůbec zač?"
Zvednul jsem ramena. Nechal jsem je zvednutý, měl jsem pocit, že bych je neměl jen tak pouštět dolů.
"Vypadáte jak kretén, co chcete sakra?"
Viděl jsem, že ji z tašky vypadla mrkev. Vrhnul jsem se pro ni. Zvednul jsem ji a s odpornym pohledem ji podal.
Neřekla nic, vzala mrkev a vykročila ke dveřím domu.
"Počkejte!"
Zrychlila krok.
Sebral jsem poslední síly.
"Počkejte, chci se vás na něco zeptat!"
V hlase jsem nechal zazvonit naléhavost.
Byla už u dveří a otvírala je. Můj zvonivej nuselskej hlas ji zastavil.
"Co je…?"
Došel jsem k ní. Opřel jsem se světácky zvednutym ramenem o futra dveří a zatarasil ji tak cestu.
Podívala se na mě s despektem.
"Tak CO?"
Přemejšlel jsem. Nakonec mě napadlo, že to vyřešim prostě rovnou…"
"JSTE NEVĚRNÁ SVÉMU MUŽI!" vyhrknul jsem a místo otazníku tam hodil vykřičník.
Koukala se na mě najednou vesele.
"Tak jste nebo nejste?" hodil jsem tam tentokrát otazník.
"Proč bych to měla říkat zrovna vám?"
"Nevim…jen tak."
Najednou to vypadalo, že se naše roviny malinko srovnaly. Už neměla takovou převahu.
"No…" podívala se mi zpříma do očí " ve skutečnosti ho podvádim celej život…, vypadá to, že si toho všimnul až teď, po tý době…" usmála se smutně.
"Aha…a proč ho…teda, proč jako, ehhh."
Znova se na mě podívala. Najednou se ji v očích zablejskalo.
" Nikdy mi nedal lásku."
"A …"
Sklopila hlavu.
"Dal mi všechno, ale nikdy mi nedal lásku."
"A jak si tu lásku představujete?"
Položila tašku s mrkví.
"Že vás někdo vezme za ruku a řekne vám, že jste krásná, že máte krásný vlasy nebo oči, přinese vám snídani do postele, když se udělá, nebude hned pouštět televizi. Vezme vás na projížďku na koni a koupí vám u moře květinu a zatančí si s vámi při západu slunce. A nemusí ani tančit, slunce taky není nutný, ale když vám dá ten pocit, chápete, ten POCIT, že nejste jenom nositelka mrkve…" odmlčela se a pak pokračovala…" on totiž pořád jí mrkev. Věří, že mu to zlepšuje zrak."
"Vy taháte mrkev celou tu dobu, co ho znáte?"
Pokejvala hlavou.
"To je strašný…"
Podívala se na mě a najednou měla slzy v očích. Nabízí se tady prosranej výraz "zpackanej život", ale já ho nepoužiju.
Všechny tyhle výrazy jsou starý. Napsali to ňáký lidi, ale zestárli a zemřeli a já už to po nich opakovat nebudu. Napsali taky "vítr ve vlasech" nebo "miluju tě k zbláznění." Tyhle flipsy přece není možný už dál používat. Není možný dál používat mrtvý věty.
Vešla dovnitř a zabouchla mi dveře….ne před nosem, jak by si někdo snad moh myslet…, ale před zubama.
"A ti milenci, tu lásku jak si ji představujete, ti vám ji daj?" táhnul jsem to ještě skrz dveře.
Otočila se a znovu se smutně usmála. Když jsem to viděl, úplně mi to sevřelo celý vnitřnosti až dolu.
"Ano, daj mi něco, nějakou náhražku…moc dlouho to netrvá…po chvíli se začnou chovat stejně a chtěj jezdit s kamarádama opejkat prase nebo na motorce jezdit za ňákejma krásama, kde jsou většinou zas ňáký kamarádi. Tam většinou končím… Jistota je, když začnou žárlit na manžela. To si někdy dokonce řikám, že bych ho zas mohla mít ráda. Pak ho ovšem slyšim, jak otvírá lednici…"
"Aha…" vydechnul jsem skrz mříže dveří.
Usmála se na mě.
Usmál jsem se na ní.
Byli jsme vyřízený.
Otočil jsem se a svěsil ramena dolu. Dost se mi ulevilo.
A v tu chvíli jsem uslyšel to vrzání.
Šel pevným krokem. Měl cíl na dosah. Vždycky se těšil na to, až to bude mít celý z krku.
A teď to bylo už fakt blízko.
Slyšel podivnej skřípavej zvuk.
Zašel za roh ulice.
Dvěstě metrů před sebou viděl ženu s berlí, táhnoucí kočárek.
"Vrz,vrz,vrz," táhlo se celym nuselskym prostorem.
Přidal do kroku. Věděl, že tady je konec, že se blíží chvíle, kdy bude mít celou tuhle posranou zakázku z krku.
" Vrz, vrz, vrz."
Předběhnul babu. Najednou si všimnul, že zpod kůže na kočárku vykukuje balík. Zaostřil vycvičený oko.
A uviděl značku.
"Holá," řek
Babizna dál pokračovala v cestě.
Předběhnul ji a stoupnul si do cesty vozíku, který se o něj zastavil.
Díval se zespoda na skloněnou hlavu stařeny…a znovu to ucejtil. Znělo to jako dunění. Potom si ale uvědomil, že je to hlas stařeny.
"Táhni mi z cesty, ty hňupe…" znělo jako výkřik hlemýždě.
Chytnul se za hlavu.
Vrhnul se na kočárek i v tomhle stavu.
Ucítil zesilující se bolest v zátylku. A Indián se vynořil zpoza rohu.
"Vypadá to, že se ti nedaří. To je ta tvoje netrpělivost, ta tvoje pýcha…"
"Nech si kecy náčelníku, já splním svůj úkol."
"Dovol mi, abych se zasmál. Právě ležíš na zemi a stará žena ti dupe na hlavu. Zásilka je ztracená a ty se teď přesuneš k nám a budeš se učit trpělivosti. Budeš na to mít mnoho času."
"Nech si ty kecy náčelníku, co to plácáš za nesmysly. Kde ses tady vůbec vzal?"
"Jsem v tvojí rozdupaný hlavě. Už se mnou teď budeš pořád…když já budu chtít."
"Ale proč!!!???"
Indián dal svůj obličej těsně k jeho obličeji a usmál se.
"JEN TAK. CHA!"
"Co to je za nesmysl…"
"Dej mi tu zásilku, zpackals to. Tady, na tuhle zemi seš prostě krátkej."
"NE! Co to tady na mě HRAJETE!"
Zatočila se mu hlava.
Po chodníku uviděl někoho přicházet.
Muž si pohazoval s klíčky od BMW. Bez zájmu si ho prohlídnul a vešel do domu. Z domu vyšel pán a dotknul se špičkou prstů klobouku na hlavě.
Najednou odněkud z nebe spadla jehlice a zabodla se do betonu, jako by byl z gumy.
Z gumy se začalo něco vynořovat. Popošel blíž.
Z betonu postupně vyrůstal tlustej chlap s kufříkem, kterej měl zabodnutou dlouhou jehlici do těla v uzlu kravaty.
Díval se na to překvapeně. Něco mu to připomínalo.
Baba byla pryč.
Z domu, kam vešel majitel BMW a odkud mu zakýval pán v klobouku, vyšel národovec. Nevšímal si nikoho, ale při chůzi se hrozně vlnil v bocích, jak mu chyběla ta výstuž.
Pocítil, že se začíná propadat do betonu. Chtěl vytáhnout nohy, ale nešlo mu to.
Když se nad nim beton uzavřel, octnul se v chodbě. Naproti němu běžela malá holka, proběhla kolem něj a běžela pryč.
Vydal se směrem odkud přiběhla.
Bylo to inferno.
Bába nejdříva vzala toho cikána holí zezadu přes krk a když spadnul na zem, s nevídanou energií mu začala dupat po hlavě.
Viděl jsem jak hlava pukla jako ořech.
Vůbec jsem nestačil nic udělat. Vlastně jsem ani nic dělat nechtěl! Měl jsem rasismu plný kecky. Moje kecky za 18 Euro!
Viděl jsem rasovej zločin! Co když mě do toho někdo namočí?!
Prudce jsem zahnul za roh a skoro běžel k hospodě u vězení. Řikal jsem si, že by tam moh bejt žárlivec a tady budou za chvíli policajti.
Představa, že se utkám s babou o ten Rity balík, potom, co jsem na vlastní ježkovy vvvvvoči viděl, byla strašná.
Vyřídim žárlivce, vyčmuchám babu a slušně jí poprosim, že jsem se splet, atd, atd, atd. A bude klid…snad.
Prošel jsem kolem vily Gáby. Ze zaparkovanýho vraku auta se kouřilo.
Skoro jsem vběhnul do hospody. Žárlivec tam nebyl.
Zoufale jsem se sesunul na židli.
" Co děláš, mladej, honí tě Weiss?"
Podíval jsem se na chlápka. Četl si knihu a díval se na mě skrz dlouhý prameny šedivejch vlasů.
"Ne, nehoní mě nikdo…proč se furt ptáte?!"
" Weiss je venku a lidi choděj furt v klidu, jakoby nic. Nikdo nechápe, co to znamená, když je Weiss venku!"
Blázen, řek jsem si. Normální, klasickej, hospodskej pošuk.
Dal jsem si asi nejlevnější pivo ve městě a koukal úplně skrz všechno.
A najednou jsem viděl úplně zřetelně, jak to všechno je!!! Chtěl jsem ten obraz udržet. Bylo to nádherný. Věděl jsem, jak je propojenej most sebevrahů s věznicí, jak je propojenej chlap se ženou, feťák s náckem a dokonce i já s…
Nešlo to dál.
Napínal jsem všechny smysly, ale nešlo to KURVA dál!!! ACH JO!
Zvednul jsem se a šel na hajzl.
U hracích automatů někdo stál. Podíval jsem se unavenejma očima líp. Byl to on.
"Tak co. Už něco máš?"
Zíral jsem na něj. Měl celou svojí osobnost vtaženou do hracího stroje.
Žmoulal v hubě cigáro a naprosto nesmyslně mačkal čudlíky.
U toho občas hlasitě zaklel, nebo se modlil, nebo plakal. Automat do toho hrál veselý znělky a kvíkal jako nějaká nejblbější dětská hračka.
Stál jsem tam snad pět minut. Nechápal jsem to jeho počínání…
" No…" přemejšlel jsem, jak začít. " Jo, řek bych, že je to všechno jasný."
Prudce se ke mně otočil a típnul cigáro.
" Takže…!?"
" Nic…, vaše žena je vám věrná, dlužíte mi pět táců za dnešek."
" Počkat, jak to můžeš takhle říct? Za jeden den!"
" Jsem s ní mluvil…"
" Cože? Ty si s ní… ŠUKAL!!!"
Vrhnul se na mě. Nečekal jsem to. Třísknul mi hlavou o stěnu.
Do prdele, to je DEN!
Cejtil jsem, že omdlívám. Z posledních sil jsem zvednul nohu a prudce jí zvednul. Ohnula se v koleni přesně tam, kde jsem potřeboval.
Chlap zařval a pustil mě.
Neměl jsem na Pokračování. Kolem zornýho pole mi začaly běhat hvězdičky. Nakonec jich bylo tolik, že jsem nic neviděl.
On ale asi taky Pokračovat nechtěl. Slyšel jsem nějaký skučení.
Když hvězdy zmizely, viděl jsem ho, jak se opírá o hrací automat a zapaluje si cigáro.
" Promiň…nějak…, je toho na mě moc…promiň."
Nezmoh jsem se na slovo. Chvíli mi trvalo, než jsem potlačil silnou chuť ho kopnout ještě jednou.
" Hm," řekl jsem nakonec.
" Tak co teda…?"
" No řikám, nic…jen…" něco mě napadlo. "Jíte mrkev?"
" Cože?"
" Řikám…, jestli jíte mrkev?"
Zamyslel se.
" Počkej, víš, že máš pravdu. Mrkev je vždycky v lednici. Nechápu, proč jí moje žena pořád kupuje, ale když už jí tam vidím, tak ji sním."
" Věříte, že vám mrkev zlepšuje zrak?"
" No, řikali nám to ve škole, je tam nějakej vitamín, nebo co…"
" Je to blbost! Mrkev naopak zhoršuje zrak a může bejt i příčinou různejch jinejch neduhů!" vypadlo ze mě neuvěřitelně přesvědčivě.
" Opravdu?"
" Na to vemte jed!"
" Hm, že bych řek manželce, ať to teda nekupuje…"
Jenom jsem pokejval hlavou.
" Hm, tak jo. Tak díky." Sáhnul do kapsy a vytáhnul pětitisícovku. Měl jich tam celej štos…
" Na, a…zapomeň na to, jasný."
" Jasný."
Odešel jsem na hajzl. Byl tam smrad jako vždycky. Ze zdi se na mě šklebily vyrytý prasárny. Vychcal jsem se a vypadnul z hajzlu.
Chlápek byl pryč.
Šel jsem taky pryč.
Měl jsem před sebou ještě jeden úkol a ten jsem musel splnit.
Konec Muže bez pokračování bude příští neděli.
