Vylez jsem z baráku a utáhnul kapucu. Mráz štípal do kloubů a sníh
padal všude okolo. Podíval jsem se do světla lampy. Jako dítě jsem
takhle zjišťoval, jestli sněží.
Miloval jsem sníh.
Dnes se mi z toho chce blejt, jak je to nepříjemný.
Vydal jsem se nahoru směrem k vězení.
Když jsem procházel kolem baráku, kterej má na průčelí jméno Gáby, zaregistroval jsem pohyb v okně.
U tohodle domu mám vždycky strašně špatný pocity. Nikdy se tam nesvítí,
nikdy jsem tam neviděl lidi. Mezi ostatníma opravenýma
prvorepublikovýma vilama se vyjímá jako strašidelnej zámek uprostřed
Time Square.
Opadaná omítka a jakoby vypálený průčelí domu mi vždycky
navozuje hororovou atmosféru. Těžko říct proč, protože když by se na
dům člověk podíval bez předsudků, uvidí normální, zachovalou, osumdesát
let starou vilu.
Ten pohyb jsem zaregistroval, když jsem byl na úrovni dveří do zahrady.
Zvednul jsem zrak k oknům. Nikde se nic nehejbalo, sníh tiše
padal a sem tam bylo slyšet projíždějící auto na Nuselský. Chtěl jsem
pokračovat dál, ale znovu jsem zaregistroval ten pohyb.
Rychle jsem zvednul zrak a zkoumal jedno okno po druhym. Nikde nic. Ten pohyb musel vzejít nějak přímo z toho domu.
Nedokázal jsem si to jinak vysvětlit.
Hodil jsem to za hlavu, třásla se mnou zima a neměl jsem vůbec
chuť tady stát a zírat na prázdnej barák. Kouknul jsem na mobil. Bylo
půl jedenáctý.
Sakra. Tady budu chodit dokola až do dvou?
Ohlídnul jsem se.
V dálce bylo vidět někoho jak venčí psa. Vzpomněl jsem si na
urban legend o psovi, ze kterýho se vyklubala krysa a to mě odvedlo na
proslavenou kreténskou legendu o škvorech, který se prořezávaj ušima až do mozku a poté vylejzaj druhým uchem ven, k teatrální hrůze svejch
obětí.
"Nemáš cigáro?!"
Leknul jsem se a vytrhlo mě to z přemejšlení.
Kluk s dredama a s nataženou rukou.
"Nemám…"
"Kurva, nemáš aspoň něco, co bys mi moh dát?"
"Ehh, fakt nevim…mám v kapse…no, mám tam jen pytlík na psí hovna."
"Tak mi ho dej."
"A proč?"
"Neptej se, dělej, dej mi ten pytlík."
Přemejšlel jsem, k čemu může někdo jen tak potřebovat pytlík na
psí hovna. Nedovedl jsem si vůbec nic představit. Vyndal jsem teda
pytlík a věnoval ho.
"Díky."
Dredatá postava se klátila směrem k nejbližší ulici. Šel jsem za nim. Viděl jsem, že leze do auta. Auto mělo vymlácený světla.
Došlo mi, že kluk tam bydlí.
Přišel jsem na úroveň auta a zjistil, že v autě je eště někdo.
Díval jsem se do příbytku asi jako blázen, takže dotyčnej řek.
"Co sem čumíš, ty pako."
"Jeh…no, promiňte…vy tady bydlíte?"
"Jo, bydlíme, no a?"
Co teď. Co říct…v autě musela bejt stejná zima jako na ulici.
Díval jsem se jen tak zbůhdarma do auta. V tom mě něco napadlo.
Byla to blbost, ale celý už to bylo blbost, takže jsem se osmělil a
řek:
"Neviděli jste tady před tejdnem jít nějakýho chlápka
kolem druhý v noci směrem k baráku?" řek jsem a ukázal na
budovy vězení, který se tyčily nějakejch sto metrů od nás.
"Si pamatuju šit, ty čuráku."
Viděl jsem jak ten s dredama kouká upřeně do vybrakovaný přístrojový desky.
"Aha, tak děkuju."
Otočil jsem se a odcházel.
Lidi, co bydlej v autech,
se na televizi nepodívaj, ani nehrajou hry na počítači,
ani si nelehnou, jenom seděj a sedadla je chladěj do ledvin,
vybrakovaný auta už ani nemaj světla
ani benzín do zapalovače.
Při večírcích se pozvaní hosté mačkaj v předsíni, na záchod je fronta
a hostitel podává herák v diamantové krabici od bot.
V obejváku se hraje na klavír a pořádaj se tam orgie,
hosté tam vzdychají slastí,
ženy mají na vychrtlém těle hadry a muži feťácké motýlky,
v pracovně majitele sedí chlap s maskou a říká SAW.
Potom se otočí a podá nám limonádu
a nakreslí monádu,
podle který se budeme učit žít,
protože když je něco dáno osudem, určitě se to stane
i kdyby bylo nutno kvůli tomu
bydlet na motorce.
Na tý velký a silný, plný krve a svobody.
Zapadnul jsem do hospody.
Byla tam mlha jako na Český Sibiři. Stěží jsem rozeznával
obrysy lidí u stolů. Posadil jsem se unaveně ke štamgastskýmu stolu a
bylo mi jedno, jestli to nějaký štamgasty nasere.
Štamgasty to nenasralo, asi mě skrz tu mlhu neviděli.
V tom se do mě někdo opřel.
Ohlídnul jsem se. Stál tam chlap, kterýho jsem potkal před tejdnem v jiným baru.
"Ta svině, vona si s tim svym milencem furt píše ty
zamilovaný zprávičky…pokouší se mě neustále obalamutit kecama, že to
je jen nějaká legrace. Hovno legrace, kdo by tomu věřil."
Pokejval jsem hlavou.
"Ty vole, nemůžu s tím žít, chápeš."
"Hovno, kecy…co bys s tím nemoh žít, vyser se na ni, najdi si někoho jinýho."
"Ale když…já ji miluju."
Měl jsem pocit, že chlap se za chvíli rozbrečí.
"Chce se snad s tebou rozejít?"
"Ne…to ne…"
"Tak vidiš, spoustě chlapů prostě ženská vodejde."
"No ale mě to ZRAŇUJE, když si představim, že vona někomu jinýmu říká, že ho miluje."
Díval jsem se na něj. Vzdechnul jsem si a vytáhnul doutník.
Číšník mi tam bouchnul bez řečí pivo a s rozmrzelým výrazem odešel
jinam.
"Spí snad jinde?"
"Nespí, ale já nevim kam chodí přes den…může se s nim scházet!"
"Spíte spolu?"
"Jo, spíme…ne tak jako dřív, ale párkrát do tejdne určitě…"
Měl jsem asi udivenej výraz…
"No jo."
"Tvůj problém není tvoje žena, ale ty sám. Podezíráš jí určitě úplně zbytečně."
"Ne, vona s každym flirtuje, rozumíš. Každej se s ní chce bavit…děsně přitahuje lidi…a hlavně chlapy."
"No jo, ale když tě bude chtít podvádět, stejně to udělá a ty nebudeš mít žádnou šanci s tím něco dělat…"
"Jakto, můžu jí zbít, nebo nechat sledovat DETEKTIVEM."
"Cha!"
To mě pobavilo. Eště do toho zatáhnout detektivy…
"Co se směješ…, dneska už existujou metody, kdy se
nevěra ženy zjistí pomocí vzorků z penisu, stojí to sice přes dvacet
tisíc…"
Zíral jsem na něj a trochu se mi otevřela huba.
"Cože, dvacet tisíc…ty bys dal dvacet tisíc za takovouhle pičovinu?"
"Najdou ve vzorku DNA jinýho chlapa, chápeš?"
"Ty seš …ehh, a co když použijou kondom, tak seš se
svým DNA, teda kurva, s tím cizím DNA v prdeli jako na
penisu."
"A potom budu mít jistotu."
"Ehh, a k čemu ti ta jistota potom bude. Nevidíš, že
akorát motherfuckers tahaj tímhle způsobem peníze z duševně
postiženejch lidí, jako seš ty?"
Chvíli nic neřikal.
"Tak k čemu ti to bude? Zahladí to tvoje nitro?
Narovná ti to záda? Vznikne ti pomocí týhle
informace nárok na dědictví ve výši sedumset milirad dolarů? HA?
Úplně jsem se rozjel. Hospoda ztichla a já uviděl i skrz mlhu ty obličeje otočený ke mně.
Chlap na mě smutně koukal. Kouknul jsem na hodinky.
"Nemoh bys pro mě pracovat?"
Vytáhnul jsem obočí.
"Cože?"
"No, dám ti adresu a fotku, moh´ bys ji třeba pár dní sledovat, co dělá, kam chodí…rozumíš."
Ta absurdita mi vyrazila dech.
Vzpomněl jsem si ale na finanční krizi a nechal myšlenku chvíli povalovat v mozku.
"A kolik bys dal…?"
"Klidně pět táců za den, mě je to jedno, rozumíš, mě prachy nezajimaj, já chci vědět…vědět…eh."
Potřásl hlavou…
PĚT TÁCŮ! Zbystřil jsem. To mi ani Rita nedá.
"Ukaž mi tu fotku."
Vyndal fotku.
Byla na ni asi tak pětačtyřicetiletá žena. Černý tričko a stříbrný doplňky. Blond vlasy, elegantně padající na ramena, dokonalý zuby a velký hnědý oči. Sympatickej sebevědomej úsměv.
Se nedivim, že tahle ženská má nápadníky, proběhlo mi hlavou.
Kouknul jsem na hodinky. Byla skoro jedna.
"Jo, dobrý, vezmu to, dej mi adresu a hned zejtra začnu."
Vypadal, že se mu ulevilo. Vytáhnul portmonku a chvíli tam něco hledal. Nakonec vytáhnul pětitisícovku a dal mi ji.
Vzal jsem si ji bez řečí. Táta mi vždycky říkal, když ti někdo dává peníze, tak je ber bez keců.
Chlap se bez jinejch řečí sebral a vypadnul.
Dal jsem si ještě jedno pivo a pomalu se chystal na akci. Odhrnul
jsem záclonu a koukal na vězení. V budově se svítilo a v oknech byly
vidět mříže.
Z ulice lampy osvětlovaly ostnatý dráty.
—– o —–
Musel pokračovat směrem k hranici. Nesnášel tuhle cestu. Všude jenom prach, vyprahlý kopce a čtyřicet stupňů.
Ve stínu.
U pumpy se na něj divně dívali policajti. Nechal to bejt.
K pobřeží dorazil k večeru.
V bufetu mlčel.
Druhej den se vydal na dohodnutý místo. Potřeboval tu informaci.
Přemejšlel, kdo mu fotku přinese. Věc mu doručil indián, tu druhou část mu dodá kdo?
Na pláži si objednal drink. Díval se na nesmyslně se chovající dospělý
lidi a odpudivý písečný hry nechutnejch trpaslíků s pisklavými hlásky a
matkami neustále kopírujícími každý trpaslíčí pohyb.
Udělalo se mu z toho blbě.
To je opruz. Normálně by ho sem nikdo nedostal.
Skupinka mladíků kopala v kruhu do míče. Ženy se třely krémy a
muži ukazovali tetování na svejch odpornejch tělech. Na svejch
odpornejch lejtkách a odpornejch břichách.
Sklonil hlavu.
Když ji zvednul, stála před nim.
Oči měla černý a světlý odbarvený vlasy stažený nahoře do
drdolu. Z dlouhejch černejch řas kapala voda a drobný krůpěje se
třpytily i na těle. Kolem krku měla korále a stříbrnej řetízek.
Tetování na zápěstí a na horní vnitřní straně pravýho stehna.
V jedný ruce držela surfový prkno.
Usmála se.
Nic neříkala.
Mluvili spolu očima.
Měl rád tyhle rozhovory. Nerušil je při tom nikdo. Uřvaný lidi
tyhle frekvence neslyšej a trpasličí kvílení spolu s kvílením jejich
matek sem naopak nedoléhá.
Nakonec sáhla za plavky. Bylo to zvláštní pohyb, ale sáhla tam zepředu.
Pobaveně se usmál. Usmála se taky.
Vyndala fotku a podala mu ji.
Podíval se na chlapa a mimoděk se znovu usmál. Tak to je teda typ!
Nějakej úchyl, co vožralej przní starý cikány, nebo uprchlej vězeň,
kterej neví, kam by šel.
Strčil fotku do kapsy a smutně ji sledoval, jak odchází. Pociťoval někdy smutek při takovym pohledu.
I will never be with you…fakt děsívej James Fucking Blunt. Ale
je v tom něco pravdivýho. Ta podivná
nostalgie.
Ten pocit smutku…že will never be with you.
Díval se tak dlouho, jak to šlo. Díval by se i dál, ale musel jít. Vyřídil to, co tady potřeboval vyřídit.
Měl všechno.
Zásilku i fotku chlapa, kterýho měl někde daleko odtud zabít.
Pokračování každou neděli.
