Muž u baru zvednul překvapeně hlavu.
Díval se na něj s nechutí. Nesnášel alkoholiky. Nechápal, proč do sebe někdo lije jed, navíc v osum ráno.
"Co čumíš?"
Díval se bez hnutí dál. Věděl, že muž mu něco říká, ale nerozumněl.
"Řikám, CO čumíš??" začal se opilec zvedat že židle.
Otočil hlavu k barmance, která překvapeně zírala na fotografii.
"?"
"Tenhle člověk tady před chvílí byl, " řekla.
Nepřekvapilo ho to. Věděl, že do sebe všechno musí dřív nebo nakonec zapadnout.
Cítil alkoholické výpary a šum slov. Znělo to jako výčitky a taky trochu jako výhrůžky.
Přemýšlel, jak se zbaví tohodle parazita. Jehlici si nechal v autě, i pistoli.
Bude muset použít svůj nejoblíbenější trik. Problém je v tom, že je
potřeba se k tomu soustředit alespoň deset sekund. Nevěděl, jestli bude
mít tolik času. Vzpomněl si na indiány a svůj úkol. Není přece možný ztrácet čas s každým matkojebem v tyhle bohem zapomenutý, chladný zemi.
Slyšel souvislý proud výčitek a dotyk na rameni.
Nesnášel dotyky mužů.
Otočil se.
Ted mu stál tváří v tvář. Ucítil kapičky slin, které vypadávaly z úst opilce.
Spustil soustředění.
Na pravé ruce srovnal pevně všechny prsty vedle sebe a posílal veškerou svou energii do konečků prstů.
Devět, osum, sedum…
Muž se teď předklonil a skoro se dotýkal jeho nosu.
Šest, pět, čtyři…
"Ty xindle, dneska v noci jsme dostali na příjem úplně
zfetovanýho vraha, museli jsme ho ubít a omámit, táhnout ho do cely,
druhej přijel fanatik, sériovej vrah, bál jsem se mu podívat do oči, sračko, sračko, sračko, CO NA MĚ ČUMÍŠ?!"
Tři, dva…
Dveře bufetu se otevřely a dovnitř vstoupil pán s kloboukem. Slušně pozdravil a stoupnul si hned vedle dvou mužů k baru.
"Co si dáte?" naklonila se přes pult barmanka a křečovitě se usmála.
"Dal bych si japonský čaj, jemně protřepaný a silně vylouhovaný."
"Ehh, to nemá…počkejte, teď si vzpomínám, že při poslední dodávce zboží byla přibalená divná krabička, moment…"
Zrušil soustředění. Nevadilo mu to. Opilej chlap mu vlastně nevadil.
Ten se vykřičel a odešel zpátky ke svý židli.
"Podívejte se, skutečně, japonský čaj…to jsem blázen, tak moment, hned vám ho připravím."
Muž se pousmál a sundal si klobouk.
Barmanka vařila čaj.
Bachař začal dopíjet dalšího panáka.
Zabiják z Kastilie si sednul na barovou židli a nic neřikal.
Z rádia byl slyšet moderátor Evropy 2.
"Představ si, voni mě v tom AHA tak natřeli, rozumíš."
"Jo, a co se stalo?"
"Napsali, že jsem ukrad peníze nějaký postižený holce z tý její sbírky, rozumíš. Mě serou!"
Vožralej bachař zvednul zrak od svýho drinku.
"Dobře ti tak, ty kreténe zkurvenej." To řek a zadíval se zpátky do 4dcl. Dřív to bejvalo 5dcl…
"To je fakt, to je hrůza to AHA…" kurvil dál ovzduší druhej moderátor Evropy 2. Asi si hoši neuvědomili, že AHA jsou oni.
"Vypněte tu sračku!" ozval se najednou bachař.
"A proč, je to aspoň veselý," řekla dementně barmanka.
"Veselý, ne, není to veselý, je to odporný, pusťte tam něco jinýho, máte tady počítač ne, pusťte tam Doors, prosimvás…"
Barmanka se zasmála.
"Doors? To je něco jako Elvis Presley, ne?"
Zadíval se na barmanku. Nerozuměl slovům, ale byla mu sympatická.
"Vim, že to tady máte…"
"OK, kouknu se…počkejte, D….OO…jo, je to tady."
Moderátor Evropy 2 zmlknul uprostřed další ze stovky a tisíců jeho zkurvenejch pičovin.
Místo něj se lokálem rozezněl hlas Jima Morrisona.
"Killers on the road…"
Zvednul hlavu. Neznatelně se mu zvedly koutky. To bylo přece o něm. Cha! Killer on the road.
Začlo se mu tady v tý zemi líbit. Nebylo to tak úplně zlý. Napadlo ho, že by si moh po tý dlouhý cestě dát nějakej drink.
"Una cerveza, por favor."
"Claro, " řekla barmanka a natočila pivo. Postavila ho na bar bez dalších řečí.
Napil se. Nebylo to nic zvláštního, ale pít se to dalo. Dopil, postavil sklenici na pult a vedle ni položil peníze.
Vyšel z baru a ovanula ho zima.
Kráčel přes park a šála se mu poryvem větru odmotala a vlála za nim. Všimnul si skupiny lidí jdoucích zleva směrem k parku. Cvičenym zrakem napočítal zhruba deset osob. Protnul přímku směrem k jiný osobě na jeho zrakový periférii.
Kluk s dredama ležel na lavičce a jehla mu upadla na zem.
Cítil, že se zvedá vlna emocí, že se bude dít něco, co není úplně normální.
Věděl už, že se jeho směr kříží se zájmy skupiny. Kráčel dál.
Zezadu do něj někdo vrazil.
"Shit, uhni…"
Muž byl rychlejší. Utíkal směrem ke klukovi na lavičce. Zastavil se u něj.
"Dělej, vstávej, sou tady zas ty zmrdi, vstávej!"
Kluk vypadal, že zmrznul.
"Vstávej, shit, vstávej!"
"Nech mě chcípnout…pleeeeeaaaaseee, cha, chaaaaa!!!"
Zastavil se a upravil si šálu. Zajímalo ho to. Bylo to trochu jako televize.
Chlápkovi se povedlo feťáka zvednout. Uklouzli na sněhu a váleli se po zemi.
Usmál se. Bylo to vtipný. Periferně sledoval skupinu lidí, blížících se
po úhlopříčce. Zajímavý na nich bylo, že byli všichni stejně nebo
podobně oblečený.
Musel se pousmát.
Stačilo mu to k úsudku. Zapálil si cigaretu.
Chlápkovi se povedlo posadit feťáka na lavičku. V tý chvíli už náckové vstoupili na scénu.
"Aaaaa, kohopak to tady máme? Feťáčky, prasáky."
Chlápek propleskával kamaráda po xichtu a nevšímal si skupiny.
"Mluvím s tebou, ty sračko feťácká."
Chlápek se ohlídnul. " Já s tebou nemluvim, sračko úplně normální," řek.
Skupina zaujala kruh.
Killer on the road se octnul nějakým srandovnim způsobem uprostřed toho kruhu.
"Aaaaaa, a tady je další, CIKÁN! To jsou náhodičky, naše ranní hlídka má naprosto zřetelné oprávnění. Cikáni a feťáci!"
Spolustojící postavy souhlasně zamručely a když mruk utichl, pravil vůdce.
"Za vlast!"
Okolostojící vztyčili pravice. Kolem prošlo pár lidí, kteří dělali, že nic nevidí. Asi spěchali do práce.
Scéna vypadala jako poslední večeře. Ježíš ležel na lavičce
a Jidáš ho držel. Lůza si chystala trnovou korunu a farizejové si mnuli brady a odcházeli.
"Co ty cikáne, už sis nakrad, už sis dost naprznil českých žen?"
"No entiendo, desculpame…" Nerozumím, promiňte.
"Na tuhle tvoji cikánštinu neskočíme! Rozumíš. NE SKO ČÍ ME!
Tyhle situace zabírá kamera zezhora. Kruh postav, uprostřed dvojice, kde jeden podpírá druhýho. Třetí stojí a černá šála mu vlaje. Proti němu stojí vůdce skupiny, která tvoří kruh.
Kamera by mohla eště plynout po okolí, ale to by diváka zdržovalo.
Přišlo mu divný, že se mu při týhle zakázce do cesty stavěly
furt nějaký děsný typy. Pravda je, že kolikrát musel cestou zabít i víc
lidí, ale tohle bylo nějaký jiný. Bylo to jiný, než všude jinde. Bylo
to nějaký usliněný. Měl dokonce pocit, že vidí sliny na knírku toho
chlápka, co na něj neznámou řeči kvíkal.
Pořád se mu příčilo znovu zabíjet. Už dneska ušetřil opilce a měl dobrej pocit. Třeba by se mu podařilo…
"Co tady děláš, xindle cikánskej?"
"No entiendo, desculpame…soy de Castillia."
"Nech si ty cikánský kecy, seš z Ústí, že jo?"
"No entiendo…"
Nečekal to. V průběhu tý sekundy si řikal, jakto, že byl tak nepozornej. Ta rána byla ale slabá. Cejtil slabost
toho úderu. Nechal to bejt. Prohnul se, aby nepřítele oklamal. Prohnul se, jak to šlo. Vydal
možná i nějakej zvuk. Během všech těchle okamžiků si připravil pravou
ruku.
Druhej úder už v pohodě vykryl a vztyčil se.
Kamera se zastavila.
Všechny postavy se s kamerou zastavily v pohybu, jenom on a jeho protivník se pohybovali.
Díval se mu upřeně do oči. Uviděl tam strach. To ho nudilo. To bylo tak starý!
Viděl, jak se ohlídnul po svejch kamarádech a zjistil, že se
nehejbou. Otočil hlavu zpět a tam viděl nezúčastněnej, snědej obličej.
Dal si záležet. Dopočítal v pohodě do deseti a neznatelně hnul rukou dopředu.
Díval se mu při tom do obličeje. Znovu ho těšila ta chvíle plná věčnosti.
Cítil jak jeho ruka prochází měkkým, sádelnatým břichem kolem prostaty a tlustýho střeva. Přišlo mu to hnusný. Konečné ucejtil konečky prstů páteř. Dostal se dál. Uvědomil si, že si uprasí prsten. Tahle známka vlastní nedokonalosti ho nepotěšila.
Knírek se náckovi klepal, jako by ho měl z kapra.
"Prosím, nezabíjejte…"
Přišlo mu to tak starý. Vždycky to řikaj…
Sevřel prsty kolem páteře. Zase přemejšlel o tom, že může cejtit ty myšlenky, který tečou dolů…
"Ahora, tu entiendes?" zeptal se.
Z úst vyteklo trochu krve. Ne moc.
"Entiendes?" řekl a trhl rukou k sobě. Tělo se mu zřítilo k nohám.
Zvednul hlavu a podíval se okolo. Všude mrzlo.
"KURVA, lidi, pomoc!" vykřiknul někdo a potom bylo slyšel zvuk běžících nohou.
Najednou byl v parku sám s dvojicí feťáků a jednou amébou. Podíval se dolů, kde v ruce držel kus spodní části cizí páteře.
Chlápek, co byl za Jidáše se na něj díval.
"Kurva, to bych taky chtěl umět."
Podal mu slizkou věc. Nevzal si ji.
Položil ji tedy pietně na zem.
Přehodil si kolem krku šálu a vydal se směrem, kde končila jeho cesta a úkol.
—– o ——
Mobil zavonil, když jsem byl u dveří baráku.
Rita.
Chtělo se mi spát. Byl jsem unavenej Muž bez pokračování a
chtělo se mi zavřít oči a zapomenout na všechno, co se mi za poslední
den stalo.
Premejšlel jsem, jestli to mám vzít.
A potom jsem to vzal. Odevzdaně a s pocitem, že udělám, co bude v mejch silách, a když to bude nad moje síly, nechám to bejt.
"Derere."
"Rito!"
"Jak jste to moh udělat?"
"Nevim, spletl jsem se…sorry."
"Seberte se a najděte ten balík."
Byla podivně normální. Nekřičela. Nerozčilovala se. Zamyslel
jsem se nad tim, že je fakt skvělá. Měl jsem ji rád. Byla svoje, ale
byla dobrá. Chápala, že mám potíže. Chápala to, i když jsem si neved nejlíp. Věděla, že nakonec pro ni udělám všechno, co bude chtít.
"OK, dám si doma kafe a najdu to, bába nemůže bej daleko."
"Chápu, že jste unavenej, drahoušku, ale lepší by bylo, kdybyste
šel hned. Přeci jen…, ne že byste to úplně posral, ale…PROC JSTE TO
DAL TÝ BÁBĚ!!!!"
Přístroj mě popálil na uchu.
"No, měl jsem pocit, že se k vám hodí!"
"Já počítala s vaší inteligencí…" řekla skoro smutně.
"OK, dám si redbull s vodkou a najdu bábu."
"Dejte mi vědět za hodinu, jak jste na tom."
"Určitě, Rito…a… kdo jsou milostiví nacisté?"
"Děkuji."
Položila.
Kunda milionářská!
—– o —–
V březnu 1943 přijel do Prahy Alois Weiss.
Tento bývalý pomocný skladník z Mnichova a současně pomocník mnichovského kata Reichardta, byl po rozhodnutí o zřízení sekyrárny na Pankráci vybrán na „systematizované místo pražského kata“. Přímo v Praze si také našel své dva první pomocníky – české kolaboranty Roberta Týfu a Jana Křížka (ten si změnil jméno na Johann Kreuz). K nim přibyl zanedlouho třetí pomocník Alfred Engel z Holešovic. Tito lidé byli později vystřídáni konfidentem gestapa Antonínem Neradem z Braníka a Weissovým švagrem Otto Schweigerem ze Straubingu.
Provoz pankrácké gilotiny byl zahájen dne 5. dubna 1943 – tedy o čtyři dny později, než bylo původně plánováno. V sekyrárně bylo ten den popraveno prvních pět odsouzených Čechů.
Každý den, kdy se na Pankráci popravovalo, měl svůj „zajetý řád“, který byl doveden do těch nejmenších detailů. V 8:30 hodin, po časné snídani na „oddělení smrti“ v traktu II/A přijel státní zástupce a přečetl dozorcům jména lidí, kteří měli být ten den popraveni. Ty pak vrchní dozorce Karl Sauer nechal z cel předvést v poutech před státního zástupce, který jim přečetl ustálenou neměnnou a cynicky znějící formuli:
„Ve jménu Vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.“
Poté byli odsouzení odvedeni do přípravné cely, kde mohli ještě (ovšem s rukama vpředu spoutanýma) napsat
svůj poslední dopis. Popravy byly vykonávány obvykle v úterý a čtvrtek po 16. hodině, a v té době byli odsouzení předváděni německými dozorci z oddělení II/A pankrácké věznice. V této místnosti se scházela pětičlenná nacistická komise, která dohlížela nad výkonem trestu smrti gilotinou. V komisi zasedal státní návladní nacistické justice, velitel pankrácké vyšetřovací věznice gestapa, funkcionář nacistické strany NSDAP, zapisovatel a lékař. Odsouzení byli předváděni pouze ve spodním prádle a s rukama spoutanýma dozadu. Ženy měly již v té době vlasy nad krkem vyčesány nebo ustřiženy. Po předvedení provedl státní návladní osobní identifikaci a oznámil každému odsouzenému, že bude vykonána poprava. Následně přečetl jméno, které odsouzený potvrdil svým „ano“. Poté se dostavil kat Alois Weiss se svými čtyřmi „pomocníky„ a odvedl ho do popravčí místnosti…Gilotina byla v rámci popravčí místnosti oddělena od ostatních prostor jen černým závěsem. Bezprostředně po vynesení rozsudku byl odsouzený přiveden ke gilotině.
Vedle stojící pomocník vzal odsouzeného za ruku, zakryl mu oči a položil ho břichem na dřevěnou lavici tak, aby jeho krk zapadal do výřezu pod břitem gilotiny a čelo se opíralo o kožený řemen. První z katových pomocníků držel rukama vězně, který měl být popraven, aby se nepohnul, když byla spuštěna sekera, druhý stál u nohou nešťastníka.
V poslední vteřině někteří odsouzení zvolali „Ať žije svobodné Československo“….
V té chvíli kat Weiss osobně spustil 60 kg těžkou sekyru, jejímž nárazem se při dopadu doslova otřásla celá budova. Jakmile byla hlava sťata, což trvalo pouze zlomek vteřiny, rozvázal jeden z katových přisluhovačů pouta na rukách popraveného a další dva dotáhli bezhlavé tělo do truhly, která již byla připravena po pravé straně gilotiny. Současně vzali hlavu z koše a přiložili do truhly k tělu. Po vykonané popravě bylo tělo odsouzeného zbaveno spodního prádla a přeneseno do vedlejší místnosti, do tzv. rakvárny. Krev ze sekery byla opláchnuta vodou, sekyra vyzdvižena a celý proces se opakoval… Za jeden den takto sehraná krvavá mašinérie popravila čtyři až šest odsouzených, mezi nimiž byli i obyvatelé Prahy 4, kteří byli zapojeni do odboje proti okupantům, nebo se jiným způsobem provinili proti protektorátním a říšským zákonům. Nejvíce poprav se v pankrácké sekyrárně konalo dne 4. srpna 1944. Ten den kat Alois Weiss připravil o život 29 lidí. Ze zápisů vyplývá, že jedna poprava, včetně „přípravy na další exekuci“ trvala nanejvýš tři minuty. Alois Weiss s německou důkladností zaznamenával do popravčí knihy jména svých obětí a přesný čas popravy.
Katova kniha se zápisy o vykonaných popravách se dochovala. Za celé období jich bylo vykonáno celkem 1079 (z toho 155 žen). Popravčí kniha končí zápisem pěti poprav vykonaných dne 26. dubna 1945 po 16. hodině.
Jistou „výkonnou“ úlohu zde měl i vládní rada. Měl u sebe seznam vězňů, a jakmile byla poprava vykonána, škrtl si jméno popraveného ze seznamu. Soudní lékař potom už jen „automaticky“ konstatoval rychlou smrt odsouzence a jeho tělo bylo kolaboranty odneseno do rakvárny. Těla popravených byla ukládána hvězdicovitým způsobem kolem kanálku uprostřed podlahy, aby mohla odtékat krev.
Dodnes jsou na zemi v této místnosti patrné paprskovité stopy, které vznikly chemickou reakcí krve s povrchem dlaždic na podlaze.
Kat nic neřiká
dělá svojí práci jako každej z nás,
ale, co když ho nebaví,
co když ho sere, tak jako většinu lidí.
Nesnáší vázání smyčky nebo ten pohyb klikou spouštějící sekeru,
dívá se člověku do tváře,
jeho tvář je ale bez záře,
nikdy nezáří, je plochá jako baterka nebo rozmáčklý klíště,
ani u toho nezavírá oči, utře krev a uklidí to.
Úředníci si odškrtnou člověka, odfajfkujou si ho a zařvou „další.“
Kat se postaví na svý místo a čeká,
až příjde někdo jinej, někdo, s kym by si moh popovídat,
přece i kat si chce v práci povídat, chce si s někym psát maily nebo
vzkazy do Facebooku, možná by chtěl mít i blog, ale
nemůže, protože po kapsách mu chrastí injekce a
drobný kusy
počítačovejch virů a spamu, chtěl by asi jít domu,
ale povolání si člověk nevybírá, v povolání se prostě je
a jestli se to někomu nelíbí,
může jít třeba dělat kata.
Pokračování každou neděli.
