Zlo se pravidelně dostavovalo a bralo na sebe srandovní úbor.
Vožralej chlápek v převlečení za církevního hodnostáře, vožralej chlápek v převleku za osobu z pekla a ten další zase z komunistého nebe.
Nemůžu říct, že bych s padajícím soumrakem nepociťoval magično tohoto dne.
Ale nevěděl jsem, proč mi převlečení lidé kazí můj život.
Naučil jsem se tu básničku, ale nevěděl jsem, proč se ji mám učit.
Pro potěšení okolních dospělých?
Nikdy jsem nevnímal, co mi zmrd v rouchu papežském říká a jaké světské pochybení mého krátkého života na zemi mi vyčítá.
Soustředil jsem se jenom na tu básničku.
Poslušně jsem ji odrecitoval.
V jedné chvíli jsem zapomněl slova.
Bál jsem se, že se něco stane, ale bál jsem se rovněž, že převlečení lidé budou v rozpacích, že mi to nejde a nebudou vědět, co se mnou.
Text mi naskočil.
Za dveřmi jsem slyšel hluk davu na schodišti.
Nechápal jsem, proč je toto něčím zajímavá situace. A proč jsem já jejím centrem.
Všimnul jsem si, že ti lidé, co mě 5.12. každej rok neskutečně serou, za to něco od rodičů dostávaj.
Další věc, kterou jsem si všimnul byla ta, že si za ten stres můžu sám, protože jsem dítě.
Nepozoroval jsem u dospělých jakoukoliv nervozitu.
Věděl jsem, že s tím musím něco udělat.
Nechtěl jsem být pravidelně 5.12. obětí šikany jenom proto, že jsem dítě.
Když se blížil ten den, řekl jsem, že si chci užít Mikuláše na sídlišti.
Musel jsem trochu zabojovat, ale šlo to.
Vyrazil jsem tedy 5.12 ven, na milované sídlištní hřiště a chodníky.
Ta slast, která mě opanovala, že už nemusím čekat pln hrůzy na nesmyslné představení, se nedá popsat.
Po chvíli mi bylo jasné, že venku z panelů se situace zásadně obrátila ve prospěch dětí.
Skupina bájných bytostí byla po tom krásnym komunistickým sídlišti pronásledovaná, jako lovná zvěř.
Kdykoliv se objevili venku z bezpečného krytu skleněných dveří panelových domů, snesla se na ně sprška nadávek, starých brambor a kamení.
Moje srdce sálalo nadšením.
Vzal jsem do ruky nejbližší kámen a ze všech sil hodil směrem, kde jsem přes hlavy davu demonstrujících dětí viděl mikulášskou čepici.
Měl jsem z domu i zkažený rajče, ale to jsem si šetřil na jistou trefu.
Byl jsem šťastný.
(Hluboce lituji a chtěl bych se omluvit svým dětem, že jsem podobné týrání v podobě nástupu před převlečený dospělý, který z toho měli srandu, dopustil i jim. Dokonce jsem se jednou nechal ukecat i na to, že budu hrát osobu z pekla. Nevím, proč jsem to udělal. Píšu teď pln pokání, že nevím, proč jsem se nepohroužil do svojí dětský duše a nesjednal definitivní nápravu pro tento den. Tak snad možná to napadne moje děti, nebo někoho jinýho…)
