Nikde žádný nebyly.
Jak to, že na letišti nejsou taxíky!? přemejšlim zoufale a koukám okolo.
Vim, že Caracas je hodinu cesty od letiště, v horách. Jak se tam dostanu? Autobusy taky nikde nevidim.
Du si vybrat peníze a nevim, jestli na cestu z letiště potřebuju sto tisíc bolívarů, nebo ani dvěstě tisíc nebude stačit.
Vybral sem sto tisíc a znovu vylez před betonovou halu. Cejtil sem na sobě ňáký svinstvo a po chvíli sem zistil, že sou to pohledy estébáků. Klouzaly po mně ty jejich pohledy, jak slizký úhoři.
Další věc, kterou sem ucejtil vzápětí, byly pohledy lidí.
Otočil sem se a uviděl velkou řadu lidí na chodníku. Jinde u takovýhle řady stojej taxíky a odvážej lidi pryč. Tady nic.
V dálce se vynořil taxík, pomalu pokračoval podél chodníku plnýho lidí a zastavil asi padesát metrů ode mně.
CHA, teď to chci vidět, jak se ty lidi vrhnou k němu, začnou se cpát dovnitř, utrhnou mu dveře, narvou se dovnitř, nepude to, taxikář vyleze, začne křičet, dostane po držce…, pustil sem fantazii na plný pecky.
NIC.
Řada lidí smutně kouká na taxík. Nic se neděje.
Osmělil sem se a trochu nepatričně se vydal podél lidí k taxíku. Pripadal sem si, jak věšák na pohledy lidí.
"Buenas, vemeš mě do Caracasu?"
"Jo, jasně, sedumdesát tisíc."
Hodil sem batoh na zadní sedadlo. Když sem si sedal, podíval sem se na chodník.
Na ten pohled jen tak nezapomenu.
Z velkýho davu lidí se muj pohled setkal s pohledem paní ve středním věku, která držela za ruku dítě.Pomalu kroutila hlavou. Přejel sem očima co nejrychlejc to v tomhle zpomalenym filmu šlo, na dítě a v jeho očích sem uviděl strach. Vrátil sem pohled zpátky na ženu a uviděl, že mi chce něco říct.
Zistil sem, že mi na dálku řiká, abych tim taxíkem nejel.
Gravitace mě ale posadila na sedadlo.
To, že můžu psát tyhle řádky znamená, že mě taxikář neodvez do caracaskýho slumu, že mě tam nezavřeli do železný bedny, nechtěli výkupný, který by nikdo nezaplatil a nenechali mě tam chcípnout.
Pokud se někdy rozhodnete jet do Venezuely, ať už kvůli karibskýmu dobrodružství nebo návštěvě nejvyššího vodopádu světa (Angel fall – 980m), domluvte si dopravu z letiště.
Statistika unesenejch lidí přímo z letiště falešnejma taxíkama, je děsná.
"Kam to teda vlastně jedem?" optal sem se po hodině, kdy sme se propletli favelama a vjeli do džungle.
"Musíme jet po starý."
Úzká silnička se klikatí, blížíme se k úrovni mraků.
"Caracas je 1600 metrů nad mořem, furt teď prší" řiká taxikář.
Hodinu je ticho. Koukám pod sebe na mraky a nad sebe na mraky. Párkrát musíme zastavit, protože silnice je úzká na jedno auto.
Furt nechápu, že TOHLE je cesta z letiště do hlavního města. Mám pocit, že za chvíli budem muset zastavit, protože nám před auto spadne z liány Tarzan.
"Hele a …, hmm, kam to …, jak to vlastně jedem?"
"Sem ti řikal, že musíme po starý cestě, dálnice vod včerejška neni, kus ji upad!"
Konečně mi to došlo. Dřív sem nerozuměl.
Uklidnim se a rozpovídám se.
Taxikář taky začne mluvit. Nestěžuje si na život, ale na zřízení, má pocit, že v jeho zemi začíná nesvoboda, že vláda nepracuje pro lidi, že dolar má už dva roky pevnej kurs, takže vznikli veksláci…
Po ctyřech hodinách sme ve městě. Prší tak, že neni vidět. Po silnici teče řeka.
Město s největšim počtem vražd na počet obyvatel na světě.
AŤ ŽIJE MÍR!
PEVNĚ, BRATRSKY V BOJI PROTI IMPERIALISMU.
Dejchá na mě minulost z Česka. Tyhle děsný KECY!
Pamatuju se, že sem už jako dítě cejtil upřímnou nenávist vůči těmhle zhovadilostem.
ZE VŠECH SIL, UBRÁNÍME MÍR!
Žena v šátku, pionýr a dělník, se samopalama.
Vlezu do hotelu, dám si lahev Heinekenu a pustim televizi.
Z bedny zírá prezident Venezuely ze svýho 24h programu. Tvář napruzenýho tlustýho dítěte se roztahuje po úhlopříčce televize.
Voják. Výsadkář.
Záběry do auditoria ukazujou ženy, co slzí, když ON mluví. Muži mají trochu provinilé, trochu ustarané, výrazy. Všichni na povel tleskají a ON blahosklonně reční. Cokoliv řekne, je přijímáno s nadšenim. Muži se stydí, že nejsou tak chytří, jako ON. Mají pochyby, ty jim ON objasní a vyvrátí.
Koukám na to a pomalu mi povoluje brada.
"Mám svoji teorii" řiká.
Rozjásané publikum utichá.
"Mars, ta naše rudá planeta, nebyl vždycky pouští!"
"Aaaahhh" vydechnou ONI.
Zbystřim, že Vůdce má i základy astronomie.
"Byla to normální, prosperující planeta, bohužel ji zachvátil IMPERIALISMUS a proto…," odmlčí se a smutně dodá, " se z ní stala planeta mrtvá a nehostinná!"
"AAAhhhh, " ženy drtí v rukách kapesníky a muži s vytřeštěnými obličeji dávají najevo svoje souhlasné překvapení.
"Aaaaaaaa" vydechnu překvapeně já a láhev Heinekenu mi padá z ruky.
Druhej den čtu v novinách, že objem obchodu mezi Venezuelou a jejim úhlavnim nepřítelem – imperialistickými USA – za poslední tři roky vzrostl trojnásobně.
Když du večer po ulici a do baru, vidim nejkrásnější ženy, jaký sem kdy v životě viděl.
Když jedu na víkend z města k moři, lidi sou dobrý.
