V osumdesátých letech byl
nejjednodušší a nejbezpečnější přesun drogy k
rozpustilýmu amíkovi přes mexickou hranici.
Tento pašerácký
chodníček je už ale dnes kontrolován lokálními
mexickými gangy, takže se džunglový komouši museli
přeorientovat na dodávky po vodní hladině.
V devadesátých letech tak
postupně získávaly na oblibě přesuny drogy do USA
pomocí rychlých člunů. Čluny byly schopné
dosáhnout rychlosti 90km za hodinu a tak americkým
pobřežním strážím mizely v modravé
karibské dáli stejně rychle, jako mizí českým
dopravním policistům betonovo- chemicko- energeticko –
obyčejný kapitalisti na dálnici D1.
Tento způsob dodávek byl
ukončen poté, co byly lodě amerických pobřežních
hlídek vybaveny radary a počet hlídkujících
lodí vzrostl dvojnásobně.
Komouši začli drogy vozit legální
cestou, kdy do konteinerů s květinami, plody džungle a masem,
míchali balíky drogy.
Americkou odpovědí na nový
systém byla instalace silných radarových
systémů, které byly schopné prohlédnout
skrz železo a identifikovat balíky drogy od pomerančů.
V této chvíli
pravděpodobně došla komoušům trpělivost.
Výroba jedné ponorky
příjde zhruba na 2 milióny USD.
Jediná možnost, jak takovou věc
na moři odhalit, je pouhým okem. Kolumbijský a
emerický agenti číhají s dalekohledy na
vynořující se roury z PWC, které slouží
k obnovení zásob kyslíku v ponorce.
Radarové obrazovky na lodích
pobřežní stráže ukazují v případě
ponorky stejné obrázky, jako kdyby se mikrovlné
paprsky odrážely od stáda delfínů nebo od
velkých mořských živočichů, jako jsou například
velryby Jubarte.
Ponorky se pohybují těsně pod
hladinou moře rychlostí 13 kilometrů za hodinu. Protože
nejsou vystaveny velkému tlaku, mají poměrně
jednoduchou ocelovou konstrukci, která drží trup ze
dřeva a skelné vaty. Konstrukce stroje trvá přibližně
jeden rok.
Dokážou ujet 1500 kilometrů na
jednu nádrž a když jim dojde nafta, v pohodě dotankují
někde v mezinárodních vodách, kde už čekají
rychlé tankovací čluny soudruhů.
Velikost se pohybuje od 13 do 25 metrů
a dokážou vézt až 10 tun kokainu v ceně asi 250
miliónů dolarů.
Posádku tvoří většinou
dva lidé, v případě vetších „velryb“
maximálně čtyři. Apanáž pro pilota za jednu
úspěšnou dobrodružnou cestu je asi 40 tisíc USD.
Na jednu zadrženou „velrybu“
připadá dalších devět, které ke svému
cíli dorazí. V případě takového
lukrativního zboží, kterého kilo v Kolumbii
stojí asi 5000 USD, ale v Americe zhruba pětkrát víc,
jde v případě odepsání jednoho kusu
„živočicha“ o zanedbatelnou ztrátu a velmi uspokojivé
podnikatelské riziko, které se do konečné ceny
stejně nakonec promítne.
Jenom by mě zajímalo, s čím
příjdou kolumbijský komunistický drogový
potentáti ve chvíli, až na „velryby“ začnou
spojenecký jednotky házet bomby.
Že se do falešný velryby
trefěj v jednom z deseti pokusů a populace velkých vodních
živočichů u břehů Střední Ameriky se začne rychle
zmenšovat, to je už možná na jinej článek.
Zdroje: Veja Brasil, US coast guard.
