Renato už nosí jídlo bezdomovcům dlouho.
Věří, že všechno zlo, který na svět vytvořil, musí nějak vykompenzovat dobrem. Je součástí většího celku lidí, kteří si v Brazílii říkají espirito, což je něco jako duchovní lidé. Věří na všechny ty věci, na které věří běžný Čech, aniž by to přiznal.
Na život po životě nebo celovesmírnou energii, která má v moci osud každého z nás. Už se tomu nahlas nesměju, jako dřív. Už to jsem ochotnej akceptovat jako cestu, která se mnou nemá nic společnýho, ale kterou si vybrali přátelé, které mám rád.
Sedáme do auta a vytváříme kolonu dvou aut, která pomalu míří do centra města. Rio de Janeiro je mrtvý o půlnoci. Přes den se nedá v centru projít a teď je tady jen tma a prázdný ulice, tmavý mrakodrapy a vybydlený domy.
Máme v kufru čtyřicet porcí jídla a dvacet lahví vody. Je vypočítaný, že zhruba dva se o litr vody podělí.
Jídlo vaří v duchovním centru lidé, kteří chtějí pomáhat jiným lidem. Navzájem se potom střídají v nákupu potravin a placení nájmu jednoduchého domu v jedný z nejlepších čtvrtí města, Botafogu. Když říkám nejlepších, nemyslím tím podobnou věc, jakou mají Pražáci na Hanspaulce, ale spíš něco, jako má Praha na Žižkově.
Líbí se mi, že je všechno dost promyšlený. Dělaj to už dlouho…
Plata s jídlem v alobalu máme naskládaný v kufru auta. Jedeme pomalu a hledáme na ulici lidi bez domova.
První je žena tak černá, že ji ve tmě skoro nevidím do obličeje. Má krásný zuby a oči. Její vnuk, který žije na ulici a přes den chodí normálně do školy, si bere jídlo a děkuje. Potom si ještě vezme tričko.
Lídé na ulici někdy chtějí víc, než jim můžeme dát. Celá věc se zaznamená, s dotyčným se dohodne rande za pár dní na určitým místě a potom se v centru řeší, jestli se Rodrigovi tričko koupi, nebo ne. Nebo někomu deku v zimě.
Když se všichni shodnou, že se tričko koupí, Rodrigo může jít druhej den do školy v čistým tričku. Představuju si, jak si dělá někde na ulici úkoly…
Potom už to jde rychle, lidí na zemi je v prázdným centru města strašně moc.
Na ulici se člověk dostane strašně jednoduše a překvapivě rychle.
Přijede do města odněkud ze severu nebo ze západu a začne pracovat. Překvapí ho ceny a za pár měsíců zjistí, že nemůže platit nájem. Odejde tedy na ulici a zkouší dál chodit do práce.
Po chvíli to ovšem nefunguje – chodit do práce a žít na ulici není kompatibilní.
„Berou ty lidi drogy?“ ptám se jak malej kluk Renata, když projíždíme od jedný minuty milosrdenství ke druhý.
„No jasně, pijou, berou drogy…, jak jinak bys chtěl tenhle zkurvenej život žít?“
„Jasně, to chápu. Ale pak se točej dál na dno.“
„Ano, ale s tím se nedá nic dělat.“
Nedá, a souhlasim s tím, že jediný, co se s tím dělat dá, je přinýst těm lidem nějaký jídlo.
Nikdy se nedávají peníze, je vyloučený fyzický kontakt.
„Ty jsi gringo, že jo,“ zvedá se ke mně žena ze země.
„No jo, gringo.“
„A odkud jsi, gringo?“
„Z Český republiky.“
„Z Český republiky,“ zajásá žena tak, že vidím hezkou řádku jejich vypadaných zubů.
„Proč tě to tak zaujalo?“
„No, protože já jsem taky tam odtud.“
Asi je tady potřeba říct, že Česká republika se v Brazílii řekne Republica Checa. Checa je jeden z mnoha veselých výrazů pro prezidentem Česka v poslední době tolik proslavené slovo.
Podávám si s ní ruku a dávám ji jídlo a vodu. Když se vracím k autu, přitočí se ke mně žena ze skupinky nás lidí vykupujících si svoje hříchy.
„Neměl by ses těch lidí dotýkat a vodu jenom pro dva.“
Uvědomuju si, jak je hrozně lehký tomu podlehnout a dát všem všechno. Podávat si s nima ruce. Pořádně s nima někde na ulici zakalit…
Je to národ lidí.
Indiáni v rezervaci města.
Jedeme někam, kde je fakt tma. Je tam skupina lidí, přes cestu přeběhnou krysy a opodál projíždí policejní auto.
Policajti někdy těmhle indiánům všechno vezmou. Jako úplně všechno… a nechaj jim jenom trenky. Dělaj to proto, aby je přinutili se odstěhovat z ulice v centru do domova bezdomovců někde sto kilometrů za město.
Lidi se v takovým útulku dostanou do spárů mafie, která je horší než policie. Vrací se proto zpátky do centra na ulici.
Přicházím k člověku, který má na sobě právě jenom ty trenky. Leží na kusu papíru na překrásné podlaze vchodu do jakéhosi mrakodrapu. Během dne si zde jistě vykračují manažeři táhnoucí za sebou své tašky na kolečkách, plné nevyřešených problémů.
Zvedá se ze země a v jeho tváři vidím strach. Chápu to. S takovým xichtem nemůže přicházet dobro. Dávám mu jídlo a sleduju jeho obličej. Je neuvěřitelný, jak se jeho výraz strachu mění ve výraz radosti během sekundy. Všímám si toho potom ještě víc.
„Jsem fakt rád, že tě vidím gringo, už jsem tři dny nejed,“ říká jeden ze skupiny stínů na nějakým opuštěným náměstí.
Žena domlouvá možnost, že by ji někdo dal nějaký šaty.
„Mámo vstávej, co mám dělat…“ křičí muž, když k němu přistupuju s jídlem v ruce. Žena leží a nereaguje.
Lídé, kteří spí, se nechávají spát, jenom se dvakrát osloví jménem, jestli zareagují. Občas se v okolí podaří to jméno zjistit…
A tak to jde pořád dál, znovu a znovu ta změna v obličeji lidí, kteří si velmi rychle uvědomí, že jsem nepřišel ubližovat, ale s jídlem. Je potřeba taky říct, že tyhle lidi jsou často obětí úchylů, kteří je pro zábavu zapalují nebo ubíjejí k smrti.
Končíme.
Všichni si stoupnou do kruhu a vezmou se za ruce a organizátor akce odříká krátkou modlitbu a poprosí patrona ulice, aby nás příště chránil stejně jako dnes a já necítím žádnou silnou chvíli, ale cítím jak držím za ruce svý dva kamarády, jeden má ruku jemnou a menší, je z bohatší rodiny v Sao Paulu, ten druhej velkou a hrubou, je totiž z Minas Gerais, a jak ty ruce tisknu, mám silnej pocit, že jsou na světě nejmíň dva lidi, kteří by mi pomohli, kdyby se mi něco stalo.
Co víc může člověk nakonec na tomhle světě mít.
