Je známo, že každý touží být neustále mladý – stáří se změnilo na nějakou nemoc, která by se dala pořádně zahnat práškama, kdyby se pořádně chtělo a majitele této nemoci se hodí jen k tomu, aby se stali obětí politických vášní jednou za čtyři roky.
Ta touha má někdy srandovní xicht – například, když má někdo ten xicht pořádně prořezanej a vystuženej tim jedem z masa.
Co mě ale přivedlo k takovejmhle úvahám, že jo.
Včera jsem byl plavat – jelikož chci být neustále mladý, chodim plavat. Ve skutečnosti ale chodim plavat proto, aby mě nebolely záda a neměl jsem deprese.
Ty mám stejně, ale to je jedno.
Jo, vlastně už nemám peníze na prášky – chození do bazénu je levnější, než prášky na bolest zad. Tohle ale není samozřejmě nic novýho – že je pohyb léčivý a kdo si neudělá čas na pohyb, musí si udělat čas na nemoci je už taky prohnilá pravda. Všichni to vědí.
Proč teda furt žerete ty prášky??! Máte snad tolik peněz?? To se mi snad zdá…
Jo, ale to jsem odbočil.
Včera při tom plavání jsem byl v bazénu nejmladší. Ne jako, že bych si připadal věčně mladý, ale byl jsem určitě mladší, než skupinka důchodců, převalujících se líně ve vodě jako nějaké sirény kombinované s masožravými velrybami.
Chvíli jsem seděl a sledoval ten výcvik.
Trenérka stála na břehu, ruce v bok a silným křikem zadávala staříkům příkazy.
Ti se poslušně převalovali a máchali ploutvemi.
Najednou jsem si všimnul, že má paní trenérka v ruce zajímavou železnou pomůcku – něco jako naběrák na kapry, ale bez tý síťky. Jenom dlouhá železná tyč s konstrukcí na konci.
Zameditoval jsem, k čemu to asi tak je.
Vzápětí jsem se to dozvěděl.
Nový úkol pro sirény ve vodě vypadal asi takhle: Každej dostal několik kroužků, musel je naházet kolem sebe do vody a potom je vylovit.
Jeden starý muž u břehu se právě potopil, ale nešlo mu to pořádně, zadek mu čouhal z vody.
Chvíli se trápil a když se chtěl vynořit, trenérka ho podběrákem zatlačila pod vodu a držela ho tam. Mezitím udílela rozkazy někomu jinýmu.
Zdálo se, že je těmito svými příkazy tak zaujatá, že úplně zapoměla na to, že něco drží v ruce.
Zatajil jsem dech.
Podaří se tomu muži zvednout ze dna ten kroužek?
Trochu jsem se naklonil dopředu…
Trenérka uvolnila podběrák a starý muž se vynořil. Lapal po dechu, přidržoval se zdi bazénu a v ruce třímal vítězoslavně ten kroužek.
Trenérka si ho nevšímala a křičela na nějakou babičku, že má špatnej styl u pravé zadní nohy.
Znovu jsem zameditoval.
Tohle je recept k věčnému mládí, mám takovej dojem.
