Podle zvyků kmene, připravili rodiče Hakani timbó – jed, který vzniká louhováním jednoho druhu amazonské liány.
Ale ve chvíli, kdy měli vykonat popravu vlastního dítěte, rodiče sami vypili odvar, který pod dohledem starších kmene pro svoje dítě připravili.
Dvojitá sebevražda šamany rozlítila. Hněv se přenesl na zbytek kmene a celková davová psychóza přinutila nejstaršího, patnáctiletého bratra Hakani, Aruaji, aby práci, kterou zbabrali rodiče, sám dokončil.
Aruaji vzal nůž a Hakani probodnul.
Zdálo by se, že tady by už děsnej příběh mohl skončit, ale jakoby vždycky mohlo být ještě hůř, než právě je, příběh pokračoval dál.
Když probodlou Hakani Aruaji pochovával, ozval se z malé truhly pláč. Aruji truhlu otevřel a sestru vyndal.
Opodál stojící Kimaru, jeden z prarodičů Hakani, ostudu neunesl. Vzal svůj luk a šípy a vystřelil na bezvládnou vnučku v náručí jejího bratra.
Trefil se jí mezi rameno a hrudník, vzal nádobu s jedem a spáchal sebevraždu.
Ani střela šípem nedokázala přerušit nit života malé indiánky.
Dál už se nikdo o dokončení popravy nepokusil a Hakani se dostala do péče manželského páru protestantských misionářů, kteří se pokoušeli kmen evangelizovat.
Ukázalo se, že trpí hypotyroidismem, což je nemoc, která se v dnešní době dá už dobře léčit.
Šťastný konec příběhu. Hakani je dnes adoptivní dcerou misionářů, kteří ovšem museli podstoupit pětiletý soud, protože antropologický ústav s překaženou popravou nesouhlasil s tím, že celá věc ohrožuje indiánskou kulturu.
Podobně šťastný ale nebyl konec mnoha tisíců indiánských dětí v Amazonii, jenom za poslední desetiletí.
Jenom Ianomamis, kmen který je všeobecně pokládán za nejbližší bledé tváři, usmrtil za poslední dva roky kolem dvou stovek dětí.
Důvody jsou vždy stejné. Vrozené vady, zaostalost, nemoce… Indiánské kmeny poměrně nemilosrdně udržují kulturní tradice a zákony přírody a pro postižené jedince v takovém společenství není místo.
Teď co s tim?
Jako bledá tvář, v podstatě teď eště bledší než sem normálně, si řikám, že to je barbarství a je tomu potřeba bránit. Nezajímá mě celkem, jak bych to moh asi v lese velkym jak Austrálie dělat.
A co kdybych se najednou octnul ve vesnici a šel bych říct náčelníkovi, že nesmí popravovat postižené děti.
Možná by mě rovnou neprobodnul, ale sem si jistej, že by mě nepochopil.
Můj svět, tvořenej věcma, který indián nezná, mě nenaučil slova, kterými bych mu vysvětlil, že se něco takovýho dělat nemá.
A že bych já pochopil ten jeho?! Svět, kde bytosti nejsou jen lidi, ale taky rostliny, stromy, zvířata a lesní duchové…kde bytost s postižením je prostě "zbytečná"… možná bych se snažil, ale správný závěry bych si učitě neudělal. Ani bych nevěděl, co je správný.
Takže postupující technologická revoluce to udělá za mě. V posledním desetiletí se řada vesnic, které byly dřív ukryté hluboko v lese, dostává vypalováním a kácením blíž bledé tváři. Kontakty sou častější a kulturní výměna kvete.
V indiánských vesnicích se objevují satelitní antény a z vesnice do vesnice už se bojovníci líp než pěšky dostanou na motorce.
Kdo by si špinil ruce s postiženym dítětem, když se může dívat v televizi na novelu.
zdroj přiběhu: JB ecologico, Globo Brazil.