Kolem mě se motali lidi. Další spali na zemi, některý přikrytý hábitama, jiný na tý zemi večeřeli.
Pes bez nohy poskakoval směrem k nástupišti.
Přistoupil ke mně muž v bílé plachtě.
Stoupnul jsem si.
Naznačil mi, že mě zbije a podřízne. Díval jsem se na něj prázdným pohledem, kterej jsem se naučil od krav u zadního vchodu do nádraží.
Rozčilil se, otočil a uhodil rukou do železného sloupku.
Muselo ho to bolet.
Potom odkráčel za neustálých výkřiků, které rychle zanikaly v hluku davu a zvířat proudících dovnitř i ven.
Přišla dvojice mladých Indů.
Chtěli se mě dotknout a sáhli mi na rameno a na ruku.
Zeptali se, odkud jsem.
Řekl jsem, že z Evropy. Ne že bych si chtěl nějak nadnárodnostně hrát, ale chtěl jsem jim udělat radost, aby věděli, kde to je.
Vyfotili si mě.
Přišla dvojice turistů z Německa.
„Můžem si k tobě stoupnout, necejtíme se tady bezpečně…?“
„Jasně.“
Někdo je pozval na svatbu, ale svatba se nekonala a lístky do Hindustánu už měli koupený…teď jeli někam na sever.
Kluk řikal, že dělá v Mnichove automechanika a furt se kolem nervózně rozhlížel.
Po třech hodinách jsme se rozloučili.
Po chvíli mi došlo, že mě neverbálně prosil, abych je šel doprovodit k vlaku.
Kurva, to jsem klidně moh udělat.
Mám před sebou ještě hrozně dlouhou cestu k dokonalosti…
Sednul jsem si zase zpátky na místo, kde jsem seděl předtim.
Procházející lidé se na mě upřeně dívali a neuhli pohledem ani když jsem se na ně upřeně podíval já, mladí lidé s mobilními telefony si mě fotili.
Představa, že můj xicht je uložen na desítkách mobilů po celý zemi mě pobavila.
Přišly ke mě tři děti a daly se se mnou do řeči.
Nejstaršímu bylo tak kolem osmi a uměl líp anglicky, než průměrný český manažírek.
Bavili jsme se o životě a on řekl, že by chtěl žít v Český republice.
Zeptal jsem se, jak ví, že taková země existuje, když jsem mu předtim řekl, že jsem z Československa.
Řekl, že se to učili ve škole.
Ten nejmenší mě neustále chtěl líbat a řikal, že jsem krásnej.
Prostřední se furt motal okolo a něco si pro sebe povídal, občas se pokusil kopnout do chromýho psa.
Pes lehce uskočil.
Smog se pomalu usazoval na nástupišti a krysy si elegantně nacházely cestu skrz díry v betonu a železe.
Čekala mě cesta do hor.
Odstrčil jsem nejmenší dítě, vzal si od něj zpátky stovku, na kterou se předtim chtělo dívat a teď si ji chtělo nechat, vzal jsem batoh a vydal se k nástupišti.
Šlápnul jsem někomu do jídla a v duchu rychle odříkal modlitbičku, že snad už to měl dojedený.
Na stánku s vodou byla nalepená svastika.
Napadlo mě, že v Evropě si dneska kdejakej patetickej blbec osvojí prastarý posvátný symboly a myslí si, že mu to pomůže. Cha.
Vlak už stál na perónu a moje jméno tam bylo na seznamu pasažérů.
Foreign tourist, stálo tam.