Poslední dobou si všímám, že vetšina publicistických webů, který mám ve feedu na sociálních sítích, zpoplatňuje, i když někdy třeba jenom částečně, svůj obsah.
A přistihl jsem se, že mi myšlenka na placení za kvalitní zpravodajství a komentáře vůbec nevadí a na těch mých nejoblíbenějších webech jsem si předplatné udělal.
Vlastně mě vždycky zajímalo, v jakým momentu se to celý překlopí a co k tomu zlomu přispěje.
Před deseti lety to vypadalo špatně. Prodaný náklad tištěných deníků a týdeníků se meziročně rychle snižoval (což ve většině případů trvá dodnes) a implementace paywallu na digitální publicistiku vypadalo spíš jako něco, co definitivně pohřbí jakékoliv médium.
Čtenářské publikum se dostalo do stavu přesvědčení, že zprávy a komentáře od chytrých lidí jsou na internetu zadarmo jaksi z podstaty a tak to půjde až na věčné časy.
A s tím odejde na večné časy i profese, která mi připadá pro chod společnosti úplně zásadní, strachoval jsem se.
Dělat dobrou novinářskou práci je totiž profese a není na světě moc lidí, kteří ji dovedou dělat. Je to něco podobnýho, jako když vám dobrý řemeslník, který vám zrekonstruje byt a udělá to ve stanoveném termínu a dokonce i za stanovenou cenu, nenainstaluje například místo zaplacený německý vany polskou, ve snaze si zvýšit marži.
Stejně tak dobrý novinář nám přinese zprávu o světě, ve kterém žijeme a máte jistotu, že se s velkou pravděpodobností neodchyluje příliš od toho, jak ten svět skutečně vypadá.
A teď je to tady.
New York Times oznámil v květnu meziroční nárůst 25,5% předplatitelů na jeho digitální obsah a ve Skandinávii se daří s úspěchem přesvědčit populaci, že za dobrý zprávy stojí za to platit. Například ve Švédsku má paywall odhadem 60% vydavatelství a trend ukazuje, že celosvětově budou za chvíli příjmy z předplatného vyšší, než z reklamy.
Poplatky se různí, podle zprávy CeleraOne, jedné z firem, která vydavatelstvím nabízí engine, je například měsíční předplatné argentinského deníku Clarín jenom 3,65 USD.
Folha de Sao Paulo stojí 12,80 USD, ruský Republic je za 20 USD, Australian za 23 USD a bůhvíproč mě nepřekvapuje, že nejdražší je podle zprávy švýcarský Neue Zürcher Zeitung. Stojí skoro šedesát USD měsíčně.
Je evidentní, že lidé jsou za kvalitně odvedenou novinářskou práci ochotni zaplatit. Je možné, že svou roli v myšlení lidí sehrály firmy jako Netflix nebo Spotify, ale dnes je už jasný, že přesun z tradičního média na digitál se povedl i v oblasti psaného textu.
A co weby pro debily, jako jsou například Parlamentní listy?
To bude platit Valenta a bude to furt zadarmo, protože kdo by dnes vyhazoval peníze za bullshit, stupidní spiklenecký teorie a propagandu.
