Probudil jsem se a sevřelo se mi srdce. Co když to ten pennywise vyhraje!
Je to jedno, pochlácholilo mě moje druhé já. Pivo ti nezlevněj, ani chleba.
Zvedl jsem se z postele a uvařil čaj. Na síti se pořád odehrával ten strašlivý souboj dobra a zla a obě strany už měly vytažené i poslední trumfy. Sázka na jistotu? Nebo to nastřelíme. Padal na mě ten klid a řád a bolestivě mě upomínal na to heslo všech hesel. Klid na práci. Už nám dejte ten klid, protože jsme nervosní a špatně se nám pracuje…
Můj klid byl kombinován s neklidem. Co když to přeci jen vyhraje. Pořád jsem na to musel myslet. Ten druhý hlas mi říkal, že se třeba změní to, že už to nebudu muset sledovat. Bude to vyřešený. Když pennywise prohraje, třeba se to nakonec všechno dostane do toho ideálu, kdy bude možný to přestat sledovat. Ten druhej nebude řikat píčoviny, bude v pozadí reprezentovat a já o něm nebudu muset nic vědět. To je přece to, co by mělo být finále tady toho lidskýho hemžení. Ať se ty politici chovaj normálně, ať nemaj ty debilní kauzy, kvůli kterejm o nich musíme furt číst, ať prostě vykonávaj tu službu a potom odejdou.
Usednul jsem k obědu někde ve vnitrozemí Portugalska a zaposlouchal se do hovoru místních dělníků. Nadávali na nějakýho politika.
Zvednul jsem se, vlezl do auta a po hodině dorazil k české ambasádě v Lisabonu. Spletl jsem si budovy a snažil se dostat do vedlejšího domu, kde sídlí ambasáda Rovníkové Guineje. Když je vlajka zplihlá, jsou si dost podobný a to mě zmátlo. Ale rychle jsem se zorientoval a přešel do vedlejší budovy.
Ve volební síni bylo vše krásné, všichni byli hodní, odvolil jsem a vypadnul z baráku. V hlavě mi visela korespondenční volba a neschopnost českého státu s touhle věcí něco udělat.
Odjel jsem ke kámošovi na večeři.
„Jseš dost tlustej,“ přivítal mě. Cha! Body shaming! Potřásli jsme si rukama a on mi potom šel ven ukázat svůj gazík BMW. Jel krásně tiše, asi na baterku a na displeji se ukazovaly informace, kterým jsem nerozuměl.
Přepadla mě skepse. Jsem tlustej a nemám gazík BMW…
„A co si teda dneska dělal,“ zeptal se mě, když jsme se vrátili.
„Byl jsem na jednání v továrně na výrobu uklízecího materiálu, kde jsem si dohodnul výrobu košťat.“
„Chaa, “ rozchechtal se nahlas. Jeho přítelkyně se taky chechtala a to jsem byl rád, protože má za sebou tříletej boj s leukémií, který se jí po transplantaci kostní dřeně daří vyhrávat a smích je rozhodně něco, co se v takovém souboji může hodit.
Chvíli se mi smáli, že prodávám košťata a potom mi nabídli, že by mi mohli udělat web nebo Instagram.
Potom jsme šli na večeři a bylo to krásný, povídala o svých patáliích a mě nepřestávalo udivovat, jak strašná síla v lidskym těle je, že něco takovýho vydrží. A úplně jsem zapomněl na svůj ranní stres. Co jsou proti boji týhle holky nějaký český volby…
Číšnice na mě vylila pivo a zase se všichni smáli.
A když jsem potom v noci usínal, říkal jsem si, že to byl asi dobrej den. Že to prostě stálo za to.
