Po dokumentačních formalitách dostávám dotazník, podobnej jakej znám z Čech.
Baví mě, ten dotazník. V Čechách mě speciálně bavila otázka, zda jsem měl přisáté klíště. A nebo zda trpím Creutzfeld-Jacobsovou nemocí. Už pouhý jméno nemoci ve mě vzbuzuje hrůzu. Když koukám na ten dotazník, přemejšlim kolik děsnejch nemocí může člověk mít.
Měl ste někdy rizikový sexuální styk? Další oblíbenej dotaz. Jak se to sakra pozná?
Žil ste v Anglii? Do konce života už nemůžete dávat krev, jako můj kamarád Neil, co je z Novýho Zélandu a v Londýně strávil pracovní rok. Potenciálně ste se totiž nakazil od nějaký šílený krávy.
Brazilskej dotazník je ještě komplexnější.
Máte partnera, kterej je vystavenej nákaze AIDS? Tak to máte smůlu, že chcete dát krev. Až po deseti letech, co se s nim rozejdete, můžete zase přijít.
Tetování? Tak to je na rok.
" Tak se posaďte," řiká pani doktorka na předodběrovym vyšetření a nandavá si rukavice. Jéee, co mi bude dělat?!
Vyndavá jehlu a já si sundavám triko. Sem takhle zvyklej z Prahy.
"Proč si sundaváš triko?"
"No, sem myslel, že…"
"Tak se zas oblíkni a ukaž palec."
Ukážu palec a doktorka mě do něj píchne jehlou. V Čechách se odebírá nejmíň do dvou ampulek a ze žíly.
"Už máš určitě namoradu (milenku), používáš kondom?"
"Nemám, sem ženatej," ukazuju levou ruku.
Pani doktorka se na mě podezřívavě dívá. Vyndavá tlakoměr a omotává gumu kolem ruky.
"Nekecej, že nemáš milenku, takovej gringo jako ty…"
Se zbláznim, sem přišel dát krev a teďka se tady budu hádat s doktorkou, jestli mám nebo nemám milenku.
Tlak je změřenej a pani doktorka něco píše.
"Chodíš do nočních klubů?"
"Nechodim."
Dívá se na mě podezřívavě. Já přemejšlim, kde sem všude se svejma brazilskejma kámošema byl, ale přece to nebudu teďka vysvětlovat doktorce na transfůznim odděleni!
Konečně sem propuštěnej a sedim spolu s další spoustou úplně dokonalejch a zdravejch lidí v čekárně. V televizi se pitvoří Xuxa. Řiká se o ní, že to je bejvalá prostitutka, která se přetransformovala na bavičku malejch dětí. Jelikož malý děti sou velká cílová skupina výrobců pitomostí, Xuxa se stala jejich ikonou. Prodá všechno.
Koukám na ní a najednou vidim, že na monitoru bliká moje číslo.
Vlezu dovnitř. Místnost je obrovská proti těm v Čechách. Lidi seděj v řadách napojený hadičkama na přístroje a kolem běhá doktor a spousta sester. Čekám na obligátní dotaz, jestli chci z pravý nebo levý ruky. Na pravý ruce mám lepší žíly…
"Gringo, támhle je volno…"
Motám se po místnosti a bojim se, že zakopnu vo nějaký hadičky.
Samozřejmě, jako vždycky v životě všechno jinak, dostávám místo na levou ruku. Z levý je to vždycky na nic! Teče to pomalu.
Lehnu si a nastavim ruku. Vidim, že vedle leží černoch a černošská sestra bere do rukou velký jehly. Vidim na jejim čele kapky potu, v místnosti neni úplně nejlepší vzduch, ale musim říct, že sem to čekal horší. Zas tak velkej rozdíl proti Čechám to neni.
Jehla zajede do ruky a krev teče. Ležim a čekám až příde taková chvíle "nadlehčení". Chodí to tak mezi dvěma a třema deci. Když sem byl poprvý, překvapilo mě to.
Koukám vedle na černocha. Je úplně bledej a potí se. V podstatě úplně bílej černoch.
Přicházej sestry a rychle mu dávaj nohy nahoru.
"Dobrý?" ptaj se.
Přejede si volnou rukou čelo a kejvá hlavou, ale vypadá že omdlí.
Já koukám na igelit, kterej se plní mojí krví a číslo, který ukazuje, kolik už toho ze mě vyteklo. Vidim, že číslo se přestalo měnit. Jasně, to je vono! Neteče to. Rozevírám a zavírám pěst. Trošku se to hejbe. Sestra kouká na čas.
"Musíš to stihnout do deseti minut, jinak to můžem vyhodit. Krev se v tomhle vedru děsně rychle kazí."
Snažim se.
"Proč gringo de dát krev? To sem eště neviděla."
Řikám: "Abych nemusel do práce," a vona se usmívá a já taky a taky cejtim, jak se mi s ubývající krví zlepšuje nálada.
Nakonec to dopadne dobře. Bílej černoch už taky dostal lepší barvu.
"Tak díky," řiká sestra a odpojuje hadičky.
"Neni zač," řikám já a přemejšlim, jestli mojí krev dostane policajt, bandita nebo oběť a pak si řikám, že to je jedno.
Čekám, že mi eště někdo něco řekne, ale na to už neni čas.
