Nikoho to nezajímá, maximálně nějaký cizince a tisíce bratrů Argentinců, který sem dojeli na svejch motorkách a spěj někde v kanálech. Rio de Janeiro je dneska jedno z nejdražších měst na světě, což silně kontrastuje s celkovou chudobou v okruhu tisíců kilometrů.
Ale dnes hraje Brazílie.
Brazílie se dokázala nějakym zázrakem dostat do semifinále a v úterý se jí povedlo odehrát zápas, který měl velkou příchuť nějakýho dílu ze seriálu Simpsonovi.
Nemá cenu o tom moc mluvit, kámoš mi včera řekl, že začal fandit Brazílii v basketbalu a v závalu sprostejch slov se definitivně ztratil jeho vztah k národnímu fotbalovému sportu, který si pěstoval od útlého dětství.
Je tu ovšem zajímavá konspirační teorie, která říká, že celý tohle fiasko je pečlivě připravený, aby se konečně Brazilci rozhoupali k revoluci, proti svý komunisticko socialistický vládě.
Je to stejná píčovina, jako všechny ostatní konspirační teorie.
Na pláži jsem potkal známýho z Portugalska. Řikal, že když to vidí, je rád, že jel jeho tým rychle zpátky domu a byl ušetřenej takových trápení a ostudy.
Sedli jsme si ke stánku, kde byla televize a pár lidí, který možná ještě doufali, že se změní tok osudu.
Nezměnilo se nic a Brazilci potvrdili svojí roli v seriálu Simpsonovi.
Odešli jsme.
Jel jsem domu a cestou se stavil ve favele poblíž baráku, kde bydlim, na jedno pivo.Tam teprve celý dnešní den dostal ten správný sváteční náboj.
Vstoupil jsem do místnosti vyrobené z cihel, železa a kusů betonu.
Barmanka se na mě začala děsně intenzivně smát a vytáhla litrový pivo, který jsem tady v Riu ještě nikdy neviděl.
„Tady máš pivo a my teď fandíme Německu.“
„Já ale nejsem z Německa.“
„Německo to musí vyhrát.“
Nechal jsem to tak.
„Ale co vaši bratři Argentinci. Přece nebudete fandit nějakejm Evropanům, když je ve finále jihoamerickej tým ?“
Věděl jsem, jak to je, ale jen tak aby řeč nestála.
„Máme teď nejradši Německo…“ začali křičet všichni.
Byli tam nějaký chlapi, už dost vožralý a celý to tam bylo jak ze seriálu Simpsonovi a ještě jsem si chvíli pohrával se vzpomínkou na Hochy z Brazílie.
Hrála tam hrozně nahlas hudba, na kterou těch pár vožralejch chlápků tančilo.
Jeden přišel ke mně, kymácel se, jako kdyby v místnosti vanul strašně silný vítr a něco mi dlouho řikal.
Nerozuměl jsem mu nic.
Několik dalších Homerů se ke mě postupně přitočilo a vyjádřilo ten pocit, že fandí Německu.
Nakonec přišel Gustavo.
V ruce něco držel.
„Co to máš?“ zeptal jsem se.
„To je bomba,“ řekl Gustavo.
Držel v ruce něco, co vypadalo jako trochu větší joint.
“ A co s tim?“
„To vodpálim.“
„Aha.“
Napil jsem se piva.
Gustavo se vypotácel před bufáč a přistoupil k blízké popelnici.
Najednou jsem viděl, že všichni běží.
Gustavo hodil věc do popelnice a přiklopil víko.
Ozvala se strašná rána.
Kolem mě proletěl šrapnel z popelnice a udělal se dým.
Když dým přešel, uviděl jsem kusy popelnice rozházený před hospodou.
Přede mnou stál Gustavo a zalykal se smíchy.
Přišlo mi to taky strašně směšný, ale zároveň jsem se držel za hlavu, co to je za kreténa.
Kus popelnice se zabodnul do poblíž zaparkovanýho auta, Gustavo si dolil pivo a pustil
na nějakym divnym zařízení bazilskej funk.
„To mistrovství světa, to je pro nás hlavně radost.“
Barmanka se ke mě naklonila. Něco mi řikala, ale pískalo mi v uších z tý rány, takže jsem neslyšel nic.
Pod pultem proběhnul šváb.
Věci se postupně skládaly k sobě.
