Ležim a nehýbu se. Fascinovaně
zírám na divadlo před sebou.
Ještě než se pustim do vyprávění,
rád bych poznamenal, že jsem v tý chvíli
průměrně spruzenej, pracovními problémy
zavalenej, osamocenej Čech, tisíce kilometrů od
domova a od rodiny.
Chmury se mi převalují hlavou,
okolní krásná příroda mě nebaví.
Asi tak sto metrů od linie břehu
předvádí pár lidí něco, pro mě v té
době naprosto neuvěřitelnýho. Podzimní bouřky nad
Atlantikem ženou k pobřeží obrovský vlny. Voda duní
jako startující letadlo.
V oblasti, kde se vlny lámou, se
rve s vodou pár kluků a jedna holka. Občas zmizí z
očí a občas někoho z nich vidim, jak sjíždí
vlnu.
Nechápu to. Je to pro mě
nepředstavitelný, jak tohle může někdo dokázat.
Vyplivnu písek a cvaknu
plechovkou. Napiju se piva. Zamyšleně se podívám na
svoje „velký, bílý, blbý“ břicho.
Podívám se zpátky
do vody. Surfaři jsou trochu jako tuleni. Jsou šikovný.
Vidim, jak holce vlajou vlasy.
„Tak co, kdy to zkusíš?“
Vůbec jsem si nevšimnul, kdy Roberto
přišel.
„Nevim, na to nemám.“
„Takže, zítra jdeme koupit
prkno.“
Roberto o tom dál nediskutoval.
Za dva dny jsem stál na stejnym místě, v ruce surf a v
srdci obavu.
Vlny se naštěstí zmenšily a
tak jsem mohl začít.
Trvalo mi to tři roky. Tři roky ran
od prkna, dušení pod vodou, zářezy od ploutví
do kůže. Tři roky závisti, jakto, že to všichni uměj,
jen já ne.
„Já se to nikdy nenaučim,“
lamentoval jsem jednou jedný surfařce. Řekla mi, že určitě
jo.
Rozhod jsem se, že to nevzdám.
Naučim se to. Zarputil jsem se. Maceroval jsem se v mořský
vodě kolikrát hodiny, aniž bych chytnul dobrou vlnu. Vlny mě
mlátily do hlavy nebo do zad. Propadal jsem panice, když jsem
viděl, jak se to valí. Bál jsem se žraloků, rejnoků
a lidí.
Po třech letech jsem dosáhl
momentu, kdy jsem si to poprvé opravdu užil.Pamatuju si tu
jízdu jako dnes. Voda padala přese mě a kluk, co mi uhybal z
cesty, ukázal vztyčenej palec.
Bral jsem to najednou tak, že všechno
dokážu. Druhej den jsem se málem utopil. Série
obrovskejch vln mě držela pod vodou a já nemoh odejít
na břeh. Vlny mi rozlámaly prkno.
Den potom jsem znovu jezdil. Slunce
svítilo a u pobřeží Rio de Janeira se objevila čistá,
nazelenalá a průzračná voda. Když jsem byl za bodem
zlomu vln, všude plavaly velký, zlatý ryby. Mohl jsem
si je pohladit..
Připadal jsem si konečně dobře.
„Už se vždycky budeš dívat
na oceán jinak,“ zní mi pořád v uších
Robertova věta.
Měl pravdu.
Nic není důležitý,
jenom to, jestli jsou dobrý vlny.
– Ross Clark -, Australia. Survived, no injuries…
