Byla znovu ve stejném stavu klidu.
Výjevy na stěnách byly tentokrát hřejivé a láskyplné. Po stropě se flákali opilí andělé a Bakchus na sedátku mluvil jako dlaždič.
Kolem Bakcha tančily neznámé ženy.
Starý muž nahoře v dálce vypadal, že si všechno natáčí na kameru.
Nechávalo jí to klidnou. Chlad cítila všude kolem svého vědomí. Žádné emoce, stejně jako prve, nepociťovala.
Jenom to světlo v dálce, to světlo prostě nebylo vidět.
Pokračovala ale dál a kolem ní plynulo štěstí. Mohla si na to štěstí sáhnout, mohla si dokonce kus toho štěstí vzít, ale neudělala to.
Nezajímalo jí to.
Cítila jen to divné puzení, přijít věcem na kloub. Přežít a…, vrátit se.
A poprvé jí to napadlo. Převalila to slovo v hlavě.
"Vrátit se."
Skoro by to vyslovila nahlas, jak ji to přišlo zajímavé.
Slovo najednou stálo ve vzduchu před ní. Mohla se toho slova dotknout, mohla ho složit a dát do kapsy nebo ho vzít a podat kolemletícímu andělovi.
Šla dál. Koho by zajímalo nějaký slovo.
Viděla zástupy panen někam jít. Všechny měly smutný výrazy.
A pak uviděla světlo.
Mohl to být jenom plamen svíčky, která pomalu pohasíná, ale bylo to aspoň nějaké světlo.
Blížila se k tomu a když zjistila, že světlo vychází z malé díry ve zdi, poprvé pocítila náznak emoce. Nebylo vidět, kde zeď končí, ani kde začíná.
A napadlo ji: jakto že má démon přístup do obou částí světa? A bylo to, co předtím viděla, skutečně peklo? A co je vlastně to místo, kde se právě teď nachází? Dá se vůbec démonovi věřit?
Co když je to jen nějaká habaďůra?
Dívala se na zdroj světla. Hned pocítila chuť se podívat, co je za zdí.
Chvíli přemýšlela.
Ne o tom, jestli se podívat nebo nepodívat. Ale spíš o tom, jestli tam náhodou není to pravé nebe, které ji pohltí natolik, že už se nevrátí.
A vrátit se, to už teď věděla jistě, vrátit se chtěla.
Nakonec se rozhodla.
Uviděla místnost. Místnost byla zářivě bílá a světlo vycházelo ze zářivky na stropě. Jediným kusem nábytku v místnosti byly dřevěné dveře.
Viděla úplně jasně jednotlivá prkna.
Zkoumavě projela místnost zezhora dolů a křížem krážem. Nic než prkna v rohu místnosti neobjevila.
A v té chvíli uslyšela zvuk.
Bylo to jako škrábání malých tlapek o dřevěnou desku.
A vzápětí zaregistrovala pohyb.
Jedna dřevěná deska dveří se pohnula. Slyšela lomoz, jako by se někdo přehraboval ve starejch hadrech. Potom zvuky utichly.
Už se chtěla pozorování vzdát, ale řekla si, že ještě chvíli počká.
Prkenná deska se znovu pohla.
A k jejímu rostoucímu zděšení se ve škvíře mezi deskami objevil lidský prst, který se podivne hýbal…a vzápětí celá ruka!
Vzrůstající emoce ji zaskočily. Bylo jí to nepříjemný.
Ve škvíře se objevila druhá lidská ruka. Znovu se podivně kroutila, obě ruce teď vypadali, jako dva malé svazky hadů.
Škvíra už byla dostatečně velká na to, aby mohlo projít i něco většího než ruce.
A to nakonec taky přišlo.
Na skráních se muži třpytily kapky potu a v ruce držel časopis. Protáhl se nemotorně škvírou a postavil se v rohu místnosti.
Na nic dál nečekala.
Pádila zpět.
Výjevy k ní obracely své šťastné tváře.
Bakchus mumlal něco o sprosťárnách a děda to pořád všechno točil.
A najednou byla zase hlavou dolů.
Něco ale bylo jinak. Nějakým způsobem poznala, že se něco změnilo.
Démon už neměl hlavu otočenou k ní.
Cítila že padá.
Podívala se dolů a uviděla svoje pozvracený nohy. Pomalu se sunula k nejbližšímu kameni a opřela se o něj.
Otočila hlavu k moři. Vydouvalo se, jako kdyby bylo z gumy. Všude okolo se ozývaly rány vody o vodu a moře teď vypadalo jako jeden obrovský živočich, který se každou chvíli bude zabývat něčí smrtí.
Z vody vystoupila na břeh žena.
Máchla dýkou a probodla démonovi trup těsně pod krkem.Potom nůž vytáhla a švihem proťala zápěstí. Ruka s mečem se odkutálela stranou a víření hmoty pomalu ustalo.
Démon chytil ženu za krk a pahýl druhé ruky ji přiložil k břichu.
Žena skrčila hlavu mezi ramena a vysmekla se ze sevření.
Kulisu obstarávalo skučení moře a tlumené, basové rány vody.
Démon se otočil a pomalu mizel v moři.
Žena se na to dívala tázavě. Nakonec se vydala za nim.
Na travnatém pahorku, tam kde končí písek pláže, stála stará žena. Z úst jí vycházel monotónní zpěv a v rukou držela bílé květy.
Holčičce se podařilo očistit zvratky z nohou. Zvedla se a došla ke staré ženě.
Ve vrásčitém obličeji svítily černé oči. Zlaté náušnice ostře kontrastovaly s černými vlasy a rýhy vrásek s hladkostí bílého oblečení.
"Ty jsi anděl?"
"Ale di ty…, ne…, já nejsem anděl," řekla žena a hodila jeden květ do moře. Z úst jí při tom vycházel monotónní, skoro neslyšitelný zpěv.
Pokračování je publikováno každý čtvrtek v 8:00.
