Psi se zvedli.
"Už musíme jít…stejně už nemůžeme dál zasahovat do toho, co se mezi váma lidma děje…" řek Jorge.
"A…" hledala to slovo.
"Co?" otočil Jorge hlavu. Ostatní dva psi už mizeli v džungli.
"No…" připadalo jí to trapný, ptát se furt na to samý.
"Tak co?" vyštěknul nervózně Jorge.
"No…a uvidíme se eště někdy?"
Jorge se vrátil a podíval se upřeně do lidských očí. Holčičku to posadilo zpátky na písek. To světlo…
"Tak co…" vyhrkla. Uvědomila, že se jí nějak divně zlomil hlas.
Pes přistoupil ještě blíž.
"Až uvidíš padat hvězdu, můžeš si něco přát. Ale jediný, co to ve skutečnosti znamená je to, že se nám něco pokazilo," řekl trochu nesmyslně.
Sklopil hlavu, otočil se a pomalu zmizel v džungli.
Otočila se.
Přicházející muž byl černoch. V podpaží nesl surfový prkno. Na sobě měl jenom starý trenky. Roztáhnul tvář do širokého úsměvu.
"Ahoj."
"Dobrý den."
"Jak se máš."
"Hezky."
"Hezky?"
"No jo."
"To se tak neřekne, spíš se řekně, že dobře."
"Aha, tak dobře." Dívala se na něj nahoru proti slunci. Viděla jenom bílý úsměv zarámovaný do tmavého obličeje.
Sedl si vedle ní a chvíli nic neříkal.
"Ty jsi odsud?" osmělila se.
"Jo, žiju tady celej život…neni to nic než boj, ale ten surf mi vždycky vyčistí hlavu."
"A proti čemu bojuješ?"
"No…hlavně proti…to nemá cenu, stejně bys to nepochopila."
"Hm…"
"Ale celej život si řikám, že toho jednou nechám, pojedu na Sever a tam si zařídim bar na pláži. Budu prodávat pivo a kouřit doutníky…"
Všimla si, že se zasnil.
"A proč to neuděláš."
"Nevim, nemůžu se k tomu pořádně odhodlat."
Napadlo ji, že by možná mohla posloužit příkladem. Proč furt všichni řikaj, že něco chtěj, ale nedokážou sebrat tu odvahu nebo spíš se sebrat a udělat to! A nebo aspoň o tom přestat mluvit.
"To víš, žiju tady ve vesnici a život je těžkej!"
"Hm…to jo."
Chvíli bylo ticho. Dívala se na oblázky na pláži. Najednou pocítila závan zimy. Ohlýdla se. Nikde nic zvláštního nebylo a slunce dál hřálo a písek se převaloval ve vlnách.
"A jak se menuješ?"
"Carlos."
"Já sem…to ti nemůžu řict."
"Proč?"
"Protože mi eště nikdo žádný jméno nedal."
"To nechápu."
Vzal prkno, hodil ho do vody. Viděla ho jak se blíží k místu, kde se lámou vlny, několikrát se potopil, vlny se zlomily nad nim a za chvíli už byl za bodem zlomu. Chytil vlnu a jel. Viděla to zdálky a zaradovala se. Tohle přece nikdy neviděla. Bylo to tak jiný než všechno co za tu dobu co je na světě viděla!
Zamával na ni z vody.
Zamávala zpět.
Pocítila něco u srdce. Co to bylo?! To nikdy nezažila. Něco jí malinko sevřelo srdce. Podívala se znovu na černou postavu ve vodě.
Carlos dal ruce za záda, srandovně se zaklonil a jel podél přelamující se vlny. Smála se až se zajíkala. Bylo to děsně legrační.
Další vlnu vzal Carlos tak, že se postavil na hlavu. Byl to neuvěřitelnej pohled.
Smál se tak, že bylo i na tu dálku vidět bílý zuby.
Smála se taky. Byla šťastná. Zapomněla co se s ní děje a vrušeně na sucho polykala vzduch, když viděla obří vlny, které musel Carlos zdolávat. Nezdálo se, že by měl strach. Byl úplně ve svém živlu.
Bylo to velkolepé představení přírody a člověka v ní.
Otřásla. Znovu ta zima. A teď měla dokonce pocit, že na pláž padl stín. Podívala se nahoru, ale nic než slunce neuviděla.
Potřásla hlavou.
Uviděla jak Carlos vzal vlnu, lehnul si a nechal se vlnou přivézt až ke břehu.
Očistil prkno a vydal se k ní.
"Tak co, líbilo se ti to?"
"Úžasný!"
Carlos si setřel kapky mořské vody z čela.
"Kdybys chtěla, přiď za mnou támhle do bufáče, můžeš si tam dát kolu nebo açaí."
"Tak jo." vyhrkla.
Carlos sevřel ruku v pěst, uvolnil palec a malíček a zamával rukou. Zkusila to po něm napodobit.
Úplně to nevyšlo.
Znova se usmál.
Usmála se taky. A ucítila znova tu divnou věc u srdce.
Carlos se otočil a odcházel po pláži pryč.
Podívala se na moře.
Zdálo se jí, že pohyb vln se zpomalil. Ucítila chlad.
A potom uviděla něco, co jí zastavilo krev v žilách.
Z moře se něco vynořovalo.
Bála se, že jí vypadnou oči z hlavy, tak moc je měla otevřené.
Voda změnila skupenství. Už to nebyla kapalina. Ale nebylo to ani nic pevnýho. Ani plyn. Bylo to něco mezi plazmou, kapalinou a asfaltem.
Jak se ta strašná věc vynořovala, hmota se tvarovala podle jejích obrysů.
Pozadu se nohama odstrkala k nejbližšímu kameni.
Vylezlo to na pláž. Moře se stáhlo zpátky.
Stvoření mělo obličej krytý kápí. Hmota, kterou bylo tvořeno, se táhla všude okolo.
Podívala se na Carlose.
Nezdálo se, že by si něčeho všímal. Už byl skoro u dveří bufetu.
Stvoření otočilo hlavu tím směrem a po chvíli se to vydalo po Carlosových stopách v písku směrem k bufetu.
Pokračování je publikováno každý čtvrtek v 8:00.
