Reklama
 
Blog | Ivan Derer

O fotbale a zbraních

V pondělí jsem po předchozí domluvě šel dát auto do servisu.

Měli jsme v práci volno, protože byl státní národnostní svátek – odehrávalo se fotbalové utkání národního brazilského týmu na mistrovství světa v Rusku. V servisu nikdo nebyl. Nevím, proč jsem si myslel, že během takového svátku bude někdo pracovat, když i já mám volno.

Vrátil jsem se tedy domů a pustil televizi.

Muži běhali a lidé křičeli, dopadlo to dobře, jenom Neymar si vysloužil kritiku od sportovních celebrit.

Vyčítají mu, že v této naší mužné kopací hře není místa pro filmování. Není zde místa pro fingovaný pláč ani fingovaná zranění.

Jen tak mimochodem, kámoš mi kdysi říkal, že když dřív dostal někdo balonem do koulí, shlukli se kolem něj maséři a vyhonili mu péro, že se mu prý uleví. Nevim teda, jestli je to možný, nebo jestli je to dost mužný a dokonce nejsem ani schopen říct, jestli by se ulevilo mně.

Ale ten Neymar – dnes si ho běžně Češi pletou s Niemeyerem – filmovat musí. Kdyby nefilmoval, ukopali by ho ti mužové už během prvního poločasu. Tim, že filmováním děsně prudí protihráče, speciálně když jeho tým vede, dá si nakonec každý dobrý pozor na nějaký vážnější střet s kotníky téhle brazilské fotbalové ikony.

Pro plačící potetované hvězdy pochopení nemám, ale pro tuhle taktiku docela jo.

Kámoše přepadli minulý pátek ozbrojení bandité. Vzali mu tašku s počítačem, mobil, peníze, doklady i motorku a vyhrožovali mu, že ho zastřelí. Když se s tím svěřil na Facebooku, v debatě se zjevil národovec s přilepenou národnostní vlaječkou a vzkřikl cosi o vynikající vojenské diktatuře a nutnosti nošení zbraní. Neuvědomil si ten rozhořčený muž, že se obě věci vzájemně vylučují a kámoš mu slušně odpověděl, že kdyby měl u sebe zbraň, byl by teď už po smrti a s vojenskou diktaturou ať jde do prdele.

A takhle my tady žijeme.

Reklama