Držela se mě celkem pevně na to, že jsme se ještě před pár minutama neznali.
Posadil jsem ji na stůl a naposledy zapřemejšlel.
Je tohle vůbec k něčemu?
Může snad sex vyřešit všechno, přestože je vlastně příčinou všeho.
To byla hluboká myšlenka, za kterou by se nemusel stydět ani někdo opravdu vyjímečnej.
Jak napadla mě, to nevim.
Dívala se na mi tak krásně do očí. V těch jejich jsem viděl kouzlo právě tohodle okamžiku.
Znovu jsem jí políbil.
Stálo to za to. Žádný kecy, všechno je jedno, tak do toho. Man has to do, what man has to do.
Vyhrnul jsem ji tričko.
Kousla mě do rtů.
Mimochodem jsem si otřel rukou rty a uviděl krev.
Cejtil jsem, jak mi rozepíná kalhoty.
Svoje tričko jsem hodil na zem a šlápnul na něj. Budu tam mít stopu, napadlo mě. Cha. Světla nonstopu se zatočila.
Pomalu jsem ji rozepnul zip. Tohle už bylo extrémní. Dostal jsem pocit, že omylem vybuchnu.
Cítil jsem, jak mě líbá na krk. Znovu mě kousla.
Stáhnul jsem jí kalhoty.
Všimnul jsem si konečně, jak má krásnou postavu. Byla krásná, jako smetana na Irish coffee. Měl jsem pocit, že se mi v náručí mění tak, jako jako se táhnou postavy na obrazech od Salvadora Dalího.
Kdysi se mi to líbilo, teď mě to už moc nezajímá. Víc se mi líbí El Greco.
Sáhnul jsem jí mezi nohy.
Už jsem to celý dál moc objektivně nevnímal. Subjektivně jsem cejtil, jak jsem ho do ní pomalu zasunul a to, jak jsme oba nahlas vydechli.
Nebylo to šukání ani milování. Nebylo to ani mrdání.
Bylo to něco o moc lepšího.
Byl to sex bez pokračování, sex bez nenávisti, bez lásky, bez přemejšlení.
V sedum ráno, v zimě, v nuselským nonstopu, se dalo žít.
Malá smrt mi přišla až trochu moc velká a ona mi zůstala zakouslá do spodního rtu.
Cítil jsem, jak mě křečovitě objímá nohama a cejtil jsem její intenzivní vůni.
Do toho se míchala vůně nonstopu a všech vypitejch piv a panáků a vožralejch keců.
Nějak jsme se dostali od stolu ke zdi.
Napadlo mě, že bych si moh při těch pohybech omylem rozflákat hlavu o zeď a z další malý smrti udělat velkou.
Ale ta malá byla nakonec lepší varianta.
Pro nás pro oba.
Chvíli se nic nedělo. Poodstoupil jsem od ní a díval se na scénu. A ta scéna byla na pohled hodně příjemná.
Usmívala se.
Cejtil sem, že se taky usmívám, ale tak nějak dementně. Utřel jsem si slinu.
Chvíli jsme tak stáli bez hnutí.
Naklonila se ke mně a naposledy mě kousla do rtů.
Věděl jsem, že to je konec hry.
Stáhla si tričko a začala se oblíkat.
"Neměls mi něco přinýst? Dej mi to teď, než odemknu."
Nešlo mi to. Můj mozek tohle nezvládal.
"Co jako…?"
"Dělej, dej mi to. Čekáme na to už moc dlouho…"
"Čekáte???"
"Nedělej, že nevíš. Přece si sem něco přines, ne?"
Pomalu mi to začlo docházet. Ta spojka nebyla nuselská babička, ale tahle barmanka!!!
Nálada se mi prudce propadla zpět tam, kde byla v noci, možná ještě níž.
"Nevím o čem mluvíš," začal jsem lhát. Někdy to prostě jinak nejde.
Na dveře nonstopu někdo zaklepal.
Byla už oblečená, upravila si vlasy a odemkla. Ještě jednou se na mě od dveří překvapeně podívala.
Do nonstopu vešel chlápek.
Pozdravil se s barmankou a sednul si k pultu.
Zíral jsem na něj.
"Co čumíš?"
Nasralo mě to. Nečuměl jsem. Nic jsem nedělal a tenhle kretén musí hned začít prudit po ránu.
"Nečumim a neser se do mě!"
Slezl ze stoličky a přiblížil se ke mně.
"Cos to řek?"
Vydal jsem se mu naproti.
"Že nečumim a aby ses do mě nesral," řek jsem a dal levou ruku před sebe a pravou k bradě.
Zastavilo ho to.
Chtěl jsem mu dát možnost z konfliktu vyjít bez ztráty tváře.
"Hele, promiň, přehnal jsem to. Mám za sebou těžkou noc."
Pokejval hlavou, trochu ji sklonil a řek:
"Já taky."
Otočil se a pomalu se vrátil ke stoličce. Sevřel prsty kolem panáku a kopnul ho do sebe.
Barmanka na mě zírala.
Otevřel jsem dveře a vypadnul na chodník posypanej odpornym, čerstvym sněhem.
—-o—-
Projel celou Evropou a dorazil do města, kde předtim nikdy nebyl. Místo, kde měl najít svou obět bylo mimo centrum.
Byla zima a několikrát dostal smyk.
Nečekal to. Smyky neznal.
Všimnul si, že se něco na silnicích změnilo. Napadlo ho, že to není on, kdo sem přijel někoho zabít, ale že to je on, koho tady chtějí všichni zabít.
Zaparkoval.
"Tady nemůžete stát, tady nééé," uslyšel zvuk.
Uviděl muže v obleku. Nerozumněl mu. Bylo mu jasný, že je to jiná kultura, ale proč dotyčnej hned křičí?"
"Tady né, za chvíli budu vyjíždět…zavolám na vás strážníky."
Podíval se na něj.
Uviděl tlusté prsty obtočené kolem držadla kufříku a ty mu připomněly chapadla olihně.
Mlčky se přiblížil k muži.
"To je ono, ta Evropská unie, ta nám sem přivádí takovýhle černý xindly. To je celý to multikulti těch pseudointelektuálů a my pracující to musíme snášet…, no řekněte, paní."
Kolem šla žena a dívala se do země.
Na výzvu nereagovala.
Přistoupil k muži.
Pocítil znovu tu slast, jako dřív. Slast z měnící se současnosti a pro některé lidi i dost zásadně se měnící budoucnosti.
Jehlici měl původně hozenou ve dveřích auta. Vzal si ji do ruky, když vylejzal.
Díval se mu přímo do tváře.
Ten pohyb skoro nebyl vidět.
Jehlice prošla těsně pod uzlem kravaty, šikmo horní částí hrudníku do srdce.
Otočil se, nastoupil do auta o odjel.
Neměl čas na setkání s policíí.
Měl svůj ůkol a ten musel splnit.
Pokračování každou neděli.
