V přístavu
je rušno. Rybáři se snaží prodat, co v noci ulovili. Poflakující se muži chtějí peníze. Kolem stánků s jídlem se kouří a staré ženy připravují mladým mužům snídaně.
Je sobota ráno ve městě Angra dos Reis.
Mám to sem asi dvě a půl hodiny z města a dnes se jelo hezky. I počasí vypadá dobře, takže to bude asi velmi hezký víkend. Asi i mohl být, kdybych si ho nevymyslel já.
Na lodi je nás jenom pár. Překvapuje mě to, ale pak mi dochází, že už pomalu začíná zima a pracující lidé zůstávají o víkendech doma a pijí tam pivo a jedí k tomu opečené maso a uklidňují se. Na lodi se mnou jede na ostrov Ilha Grande pět lidí a budou to všechno domorodci.
Míjíme obrovskou těžařskou plošinu. Když se dívám zespoda na těžařskou plošinu, není mi úplně jasný, jakto, že něco takovýho vyrobil člověk. Vypadá to spíš, jako nákladní loď mimozemšťanů.
Loď jede rychle, od přídě stříká voda a před námi už je vidět pobřeží jednoho z největších brazilských ostrovů.
Plán a les
Vystupuju na Praia Vermelha a jdu svou cestou. Ten plán se mi fakt povedl. Projdu lesem na druhou stranu ostrova, do vesnice Provetá a z ní potom lesní cestou na nejvzdálenější a nejvíc fotogenickou pláž Aventureiro. Tam přespim a druhý den přejdu z Aventureiro přes další pláž Parnaioca na pláž Dois Rios, kde je nejlepší vlna v okolí a strávím tam hezkých pár hodin na surfu a potom se odeberu do hlavního ostrovního osídlení Abraão (Abrahám), kde spočinu.
Na mapě to vypadá celkově tak na dvacet kilometrů denně, což je pro takovýho domácího typa, jako jsem já, úplná maličkost. Nedošlo mi bohužel, že to neni dvacet kilometrů po asfaltce…
V lese je ticho.
Obrovské stromy zakrývají oblohu a vegetace je kolikrát tak hustá, že skrz ni neni vidět. Po deštích je stezka zničená a jsou na ní popadaný stromy. Proplazit se se surfovym prknem skrz padlý strom je strašnej opruz. Když to udělám poprvý, oddechnu si a u toho oddechování netušim, kolikrát to ještě budu muset udělat.
Mám sebou litr a půl vody a asi tak hodinu se bez ní obejdu. Ale jak se jednou napiju, už pořád musim na tu vodu myslet…
Přes stezku si natahují sítě asi deseticentimetrový pavouci. Zaujalo mě, že to hlavní lano, kterým uchytávají svojí síť přes stezku, je velmi pevné, v držce se zasekne, jako kdyby to byla nit. Vždycky, když se mi to stane, automaticky očekávám, že mi na lebce přistane majitel sítě.
Do Provetá se dostanu asi po dvou hodinách a sednu si na lavičku. U kostela si hrají děti a na zemi sedí pár lidí a povídají si. Když mě uvidí, jeden z nich se zvedne a jde si ke mně sednout.
„Jdeš na Aventureiro?“
„Jo.“
„Co stezka?“
„Je zničená, jsou tam všude popadaný stromy a díry v zemi…“
„No jo, musíme to opravit.“
Musíme to opravit. Pobaví mě to. Oprava stezky se asi plánuje v horizontu padesáti let, jako český dálnice.
Dochází mi voda, jak na ni furt myslim a chce se mi pít čim dál víc.
Nastupuju do druhý části cesty. Je to nekonečný, velmi příkrý stoupání v děsnym vedru a vlhku. Voda už mi došla, takže teď už myslim jen na to, jaký by to bylo krásný se napít. Naštěstí jsou přes cestu potoky, takže se u jednoho zastavim a napiju se.
První lidi, který potkám v lese jsou čtyři surfaři. Prohodíme pár slov a oni jdou opačnym směrem, než já. Jdou dolu. Plazim se furt nekonečně dlouho do toho kopce s těma všema věcma. Mám v baťohu například kuchyňský nůž na bandity a láhev tequily na žízeň. Dostanu se konečně k sumitu. Nad hlavou vidím měsíc a uvědomuju si, že za hodinu bude tma. Naberu trochu dech a jdu teď zase pro změnu dolu a to je dobrý hlavně na stehenní svaly.
Konečně slyším dunění příboje. Stejně jako probleskující modrá obloha na úrovni zorného pole v džungli dává naději, že stoupání brzo skončí, i zvuk oceánu je signálem, že se snad pomalu blíží i pivo.
Jsem na pláži Aventureiro.
Nikdo tady neni.
Nakonec se mi podaří se ubytovat a koupit si pití.
Lost and found
Jdu do vody. Je to strašně kýčovitě krásný. Už se stmívá a na nebi sedí měsíc, voda je teplá a průzračná, všude jsou ryby a z tý vody je hezky vidět malý kostelík, krčící se v moři vegetace a vlny přichází v pravidelných intervalech.
Najednou vidim pod sebou ve vodě obrovskýho živočicha. Ty prvotní reakce jsou vždycky srandovní, panický plácání ke břehu a vzpomínky na život. Po chvíli to přejde a tak se vracím. Je to hejno tresek, který se shlukujou do velkých formací a vytváří tak dojem obrovskýho žraloka.
Stmívá se a křeče mě berou do nohou.
Jdu z vody, osprchuju se a vylezu z domu. Všude je tma. Taková ta hmatatelná a trochu tekutá tma, jakou jsem jako dítě zažíval na chalupě na Český Sibiři. Hledám v tý tmě někde na pláži pivo. Nakonec se mi to podaří. Prodává mi ho asi desetiletej kluk a hraje si u toho hru na mobilu. Vidim rodiče, jak sedí na gauči a dívají se na televizi. V televizi je show veselých lidí v srandovních oděvech. Lidé se pitvoří a k tomu zní do okolí smích z plechovky, který se mi v mozku míchá se zvukem oceánu.
Stojím na písku, piju pivo a dívám se na hvězdy.
Lost and found.
Přes rezervaci
Druhý den optimisticky vstanu a dokonce se mi podaří i koupit sušenky a vodu. Voda je zmrzlá a tak se pomalu řítim do pasti, o které už ale dávno vím. Zmrzlá voda v batohu neroztaje, ať je sebevětší vedro. Člověk má potom pocit, že má sebou vodu, ale ve skutečnosti má sebou rampouch.
Anyway, vyrážim podél pobřeží. V první části cesty nevede stezka lesem a musím jít přes útesy asi třicet metrů nad příbojem. Skála je kolmá a mokrá, takže pěkně klouže a já si tak alespoň procvičím po ránu všechny pocity, včetně strachu. Přemejšlim, že když tam spadnu, určitě se mi rozbije mobil…
Konečně jsem na pláži.
Praia do Sul měří asi tři kilometry a je pokrytá bordelem. Plastikový lahve svítí do dáli, jako zelené semafory. Prkýnko z hajzlu, noha miminka, přední náprava autíčka, odpadkový koše… mezi tím se pohybují krabi a mrchožrouti urubů. Nechápu, jakto že je ta nejodlehlejší a nejvíc chráněná část ostrova takhle zasraná.
Dojdu na konec pláže a potřebuju se dostat na tu další, Praia Leste. Stezka mě vede do koryta řeky, kde mizí. Rozpačitě postávám, že si jako nechci zamáčet boty. Nade mnou přeběhne opice. Bojim se, že se na mě vysere, takže skáču do vody a brodim se skrz mangrovníky a potom dál řekou až k další pláži.
U mrtvý ryby tam mají stand off dvojice urubů proti dvojici dravců caracará.
Když jdu kolem nich, napadá mě, že je fakt lepší jít životem ve dvojici.
Dojdu na konec druhé pláže, sednu si tam do písku a jim sušenky a piju vodu, kterou jsem si naštěstí nabral už včera. Už je to dvě hodiny a rampouch zůstává furt stejnej.
Všimnu si, že se ke mně blíží loď.
Vyskáčou z ní čtyři chlápci a začnou něco řešit za skálami zátoky. Občas se na mě podívají. Zamávám jim. Oni mi ostýchavě zamávají také. Nakonec to vypadá, že se tam motají s nějakou velkou červenou kovovou součástkou k jeřábu. Sbalim si svůj shit a pokračuju, tentokrát už lesem.
Zase do kopce.
Ještě, že mám Mapy.cz. Umějí i ty nejnemožnější chodníčky a i když vim jak to dělaj, stejně to nechápu. Tohle už jsou fakt stezky zvířat.
Nakonec se z lesa vyloupnu na pláži Parnaioca. A poprvé zažiju ten zvláštní příjemný pocit, když se dostanu z toho temna a šera džungle na slunce.
Parnaioca
Parnaioca je pláž sevřená mezi dva kopce, s pohnutou historí osadnictví, otroctví a vraždění, podle toho, v jaké historické době se zrovna pohybujeme.
Svlýkám se do naha a jdu do vody. Když se přehřátý tělo ponoří do vody, je to trochu pocit na rozpuštění těla do vody a mozku do vesmíru. Když lezu z vody, všimnu si, že jsem se utábořil zrovna u pěšinky k hřbitovu. Tak snad to nebožtíkům nebude vadit.
Hřbitov působí tísnivě. Na černých hrobech nejsou žádná jména a nepravidelnost v jejich uspořádání jakoby navozovala pocit chaosu v existencionálních záležitostech.
Balim rampouch a pokračuju na nejhorší část cesty, což si v tuhle chvíli ještě neuvědomuju. Osmikilometrový pochod džunglí k dalšímu osídlení.
Zase to ticho. Člověk ví, že kolem jsou tisíce organismů, ale nic nevydá zvuk. Kdyby aspoň ty mravenci trochu šustili nebo něco. Už vim, že jsem se přecenil. Je to do kopce, z kopce, neustálý přelejzání spadlejch stromů, obcházení děr v zemi, hledání cesty… musím čím dál častěji stavět a mám málo vody a k jídlu jen ty hnusný sušenky. Aspoň je v nich snad strašně moc cukru.
LOST
Nikde to nekončí ani nezačíná. Tupá, krutá, cynická, zelená džungle. Člověk má o sobě nějaký představy a cvičí si celej život pořádně ego, aby nakonec přišel sem a zjistil, že neni nic, nikoho nezajímá, nikdo mu nepomůže a cokoliv se stane, nebude vůbec zajímavý ani nezajímavý, bude to prostě nijaký.
Mám pocit, že tělo eště může jít, ale mozek že to nějak nedává. Musim častěji zastavovat. Voda mi došla, ale naštěstí jsou všude potoky.
Nadávám nahlas padlým stromům.
Někde na půl cesty už nemůžu. Sedim a koukám do zelenýho ticha kolem sebe. Nic. Obrovskej, gigantickej, zelenej motherfucker. Řikám si, že tam nechám to surfový prkno. Nemůžu dál. Něco mě přitahuje k těm stromům a k tý hlíně. Připadám si totálně dementizovanej.
Uložim si svojí pozici do screenshotu.
Po pár dnech si čtu o historii toho místa. Za obrovskou skálou, na kterou se koukám, je velká jeskyně. V té jeskyni indiáni Tupinambá usekávali Portugalcům hlavy během dramatických rituálů.
Když Portugalci indiány vymýtili, začali v jeskyni skladovat otroky. V jednu dobu tam žilo 1200 lidí.
Pokračuju dál už nějak automaticky. Ze začátku jsem ještě sledoval, jestli nešlapu na hada nebo jestli nejdu xichtem proti pavoukovi, teď je mi to ovšem úplně jedno. V jednu chvili si sednu k potůčku a s výrazem antouška poslouchám ten zvuk padající vody. Mohl bych tam takhle klidně zůstat hodiny.
Nakonec se zvednu a pokračuju. Mizející stezka, les, spadlej strom, přelez, podlez, kurva, nahoru, dolu… ehhh, ty vole, zase spadlej strom, nahoru, dolu… přes potok, skála, dolu, nahoru… kde je stezka, ach ne, zpátky, kde je zpátky.
Slyšim příboj.
Blížim se k Dois Rios. Už vidim zdi detonovanýho vězení, nejstrašnějšího místa v historii brazilskýho vězeňství. Ďáblův kotel. Vězni, co tam odtud utíkali, utíkali právě tou cestou, kterou jsem šel z Parnaioca. Cestou buď někoho zavraždili, nebo je dozorci zastřelili, nebo zůstali někde v lese.
Je to jedno
Dojdu nakonec k domu matky Terezy v Dois Rios.
Tereze je 86 a vaří oběd.
„Chceš rybu nebo kuře?“
„Chci pivo.“
Tereza se chraplavě zachechtá a jde svému opodál sedícímu bratrovi zapálit cigáro.…
Bratr se opře o opěradlo židle a vyfoukne kouř.
„A jakej je tvůj příběh, gringo?“
„No, teď jdu ze západního konce ostrova, plazim se po útesech, brodim se pískem a řekou, prodírám se hodiny neprostupnou džunglí, mám na xichtě masku z pavučin a strašnou žízeň!“
„Na to jsem se neptal. Co si v životě dokázal?“
„Cha, no tak… jakoby hovno.“
„No vidiš, Terezo, přines mu už to pivo!“
V Dois Rios jsou dva kluci, který tam se mnou vždycky, když tam přijdu, surfujou. I teď na mě mávají z dálky, ať se v bufetu nezdržuju.
Zaplatim Tereze a jdu na pláž.
Kluci už jsou ve vodě, tak jedu k nim. Ty desetiletý kluci berou vlny líp než já, ale já se jim budu snažit vyrovnat.
Sedim na prkně a dívám se na okolní hory a lesy a přemejšlim, že mě ještě čeká kus cesty.
A začíná se stmívat.
Ale je mi to jedno.
Je mi všechno úplně jedno.
