Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Amazonie

To jméno vzniklo podle jedné z mnoha teorií z řeckých bajek. Existovaly prý ženy, které si uřízly prso (bez prsa – a mazos), aby mohly dobře střílet z luku. Zajímalo je jen vyjímečně agresivní válčení. Když se s brazislkým indiánským kmenem Tapuyás setkal misionář Francisco de Orellana, chování žen, které žily bez mužů a byly vyjímečně drsný mu ty pohádky připomnělo.

Město

V Manausu (z indiánského Manaós – matka bohů), hlavním městě brazislkého státu Amazonas, je vedro. Není to naštěstí to úplně největší vedro, které dokáže tahle světová klimatizace ze svého motoru vygenerovat, ale stačí na to, aby slušně potrápilo i člověka zvyklýho na vyšší teploty spojené s velkou vlhkostí vzduchu.

Před hotelem visí na křižovatce z velkého stromu Spiderman. Před stojící kolonou aut se najednou spustí ze stromu a přistane uprostřed křižovatky a hned potom se vrhne k autům a začne vybírat za to číslo peníze. Kolem stojí pár žebráků, kteří se na to dívají. Musim uznat, že takové představení jsem na křižovatce ještě neviděl a muž si za svojí invenci rozhodně peníze zaslouží.

Procházím kolem něj a dávám mu do klobouku pár realů. Kývne na mě a já vidím, jak mu za maskou pavouka stéká z čela pot.

Chudoba ve městě je stejná jako ve všech brazilských městech. Některý příbytky nebo osídlení mimoděk evokují středověk, ulice mimo hlavní centrum zase připomínají velmi zašlou slávu koloniální architektury.

Město dosáhlo svého největšího rozvoje na konci devatenáctého století díky produkci kaučuku a dnes je ekonomickým a dopravním centrem Amazonie a zároveň branou do světoznámého lesa, který v sobe skrývá jednu třetinu veškeré světové fauny a flóry.

Do města nevede žádná dálnice a tak je hlavní spojení se zbytkem země zajišťováno leteckou a vodní dopravou. Jak mi říká po chvíli neznámý muž v baru: Postavili dálnici z Porto Velho, ale ta jim po chvíli úplně zarostla, takže se tam nedá jezdit.

Pivo je ale pořád stejně chladný, jako všude v Brazílii a typická místní polévka tacacá vynikající. Výtažek z kořenů mandioky se vaří s krevetami, rybou, zeleninou a kořením a velmi rychle se objeví veselý efekt další důležitý přísady – rostlina Jambu vyvolává v puse podobný pocit, jako nástup lokální anestezie u zubaře. Brnění nebo chvilkové znecitlivění jazyka nebo dásní ale patří ke kulinářskému zážitku a není vůbec nepříjemný. U přirovnání k zubařským zákrokům stojí za zmínku, že Jambu používají indiáni právě k umrtvení dásní při zubních potížích.

Ráno se jdeme podívat za město na les. Vylezeme na vyhlídkovou věž a díváme se ohromeně před sebe. Oceán zeleně, nikde nekončí ani nezačíná, obrovská zelená masa se pod námi vlní ve větru přicházející bouře a poprvé během toho výletu mám pocit, že proti tomuhle je člověk i s celou svojí technologickou vyspělostí nakonec přeci jen příliš krátký.

 

Voda a les

Jedeme z Manausu, na západ po silnici lemované malými domky, benzínovými pumpami a běžnou jihoamerickou vegetací.

Náš řidič Rafael se po prvních zdvořilostních frázích rozpovídá. Jako většina lidí, se kterými jsem v poslední době mluvil, je Rafael znechucený z všudypřítomného násilí a kriminality, která se, jak říká, utrhla ze řetězu.

“Bolsonaro to vyřeší. “

(Do voleb tehdy chyběly dva měsíce a otázka budoucího prezidenta už je dnes vyřešená a kapitán Bolsonaro se 1.1.2019 ujal funkce coby 38. brazilský prezident.)

“A jak to vyřeší,“ ptám se.

“Rozdá lidem zbraně, utáhne tu společnost, dneska si každej dělá, co chce. Mě už několikrát tady na řece přepadli, ukradli mi auto, zabili známýho, v tom se nedá žít. “

Nic neříkám. Nesouhlasim s tim, co říká, ale vůbec se mu nedivim. Nálada ve společnosti je evidentně stejná jak na východním břehu, kde žiju, tak víc na západ, v lesích.

Sleduju ubíhající krajinu, která se dál od města mění v souvislou vrstvu vegetace.

Přijíždíme do vesnice, kde budeme přesedat na loď a pokračovat dál proti proudu Rio Negro.

Chudoba bije do očí. Domy stojí na obřích kůlech, protože výše hladiny Rio Negro se mění během roku až o patnáct metrů. Malé otrhané děti přichází a usmívají se. Dívám se obezřetně a za stromem vidim ženu.

„Udělej si fotku…“

Vim, že vzápětí přijde žena a bude chtít za foto peníze, ale já ani o foto amazonských vesnických dětí nestojim. Mě zajímají stromy.

Amazonie má teď nejlepší období. Konec srpna a září prší málo, hladina Rio Negra už klesla o několik metrů a není takové horko.

Kde končí cesta, začíná voda a zatopený les. Dívám se s úžasem na kmeny stromů vystupující z vody a jejich zrcadlové odrazy v klidné a černé vodě Černé řeky. Připomíná to trochu výjevy z nějaké pohádkové počítačové hry.

Loď projíždí lesem a kolem je ticho. To ticho se k té černé barvě řeky velmi hodí. Ta barva je daná velkou měkkostí a kyselostí vody s vysokou koncentrací tříslovin a dalších látek rostlinného původu.

Rafael, který teď místo auta řídí loď mezi stromy, už o Bolsonarovi nemluví. Teď mlčí a dívá se do dáli, k otevřené hladině řeky, prosvítající mezi stromy.

Po řece právě jede loď z Manausu směrem proti proudu. Jede pomalu a hamaky, které si na lodi může člověk na někdy i několikadenní cestu pronajmout a spát v nich, se houpají do rytmu kolíbající se lodi.

Je to jediná pohybující se věc, jinak všude vládne nehybnost. Voda pod námi se podobá černýmu zrcadlu, po kterym kloužeme někam do srdce toho největšího zemského organismu, amazonského deštného pralesa.

 

Zvířata

Po asi hodinový jízdě přistáváme u ostrova. Kdysi tu stála cihelna, která už zmizela a zůstaly po ní jenom cihly rozházený po zemi. Teď je tady bufet a několik jednoduchých domků k přespání.

Rafael se s námi loučí a představuje nám Fabia. Fabio je poloviční indián a ukáže nám tady zvířata, rostliny, ale hlavně cestu.

Má velkou mačetu a tou nám ukazuje směrem ke své lodi.

Za chvíli už vplouváme do jednoho z mnoha mrtvých ramen Rio Negro.

Okolní džungle je pořád velmi tichá. Nikde nikdo neni a nic neruší majestátnost okamžiku.
Plujeme pomalu a potichu k našemu cíli, místu, kde budeme lovit piraně.
Piraně jsem lovit nechtěl, ale nakonec jsem si řekl, že člověk má v životě asi zkusit všechno.
Dívám se do okolního lesa, kde se vůbec nic nehýbe. Najednou vidím pravidelné obrysy konstrukce, domeček na kůlech, který musí odolávat změnám hladiny .
“Kdo tam bydlí, Fabio?” ptám se našeho poloindiánského kormidelníka.
“Prase,” odpovídá bez známky jakékoliv emoce Fabio.
“Aha,” pokyvuji hlavou.
Parkujeme o kus dál na druhé straně ramene.
V tom se z domu začnou ozývat zvuky. Nespokojené dupání, frkání, chrochtání, naštvané funění, nevrlé hekání.
Napichuju kus hovězího na háček a házim pytlačku do vody.
Naštvaný prase ze svého domu hlasitě chrchlá.
Nechytim nic.
Fabio za pár minut chytí tři piraně a ukazuje nám jejich zuby.
Prase dál v lese nadává.
Jedeme pryč.

Cestou potkáváme opičí rodinu, která se motá na okolní vegetaci.

Začíná pršet. Velké kapky padají do toho černého zrcadla a vytváří v něm hrbolky, které se velmi pomalu mění na kroužky tekutého černého skla a když se dívám kolem sebe, mám zase tem stejný pocit: Tady nic neznamenám, nic nejsem a ten les a ta řeka tady bude, i když už člověk z povrchu země nadobro zmizí.

 

Indiáni

V indiánské vesnici nikdo není. Dva hubení psi se povalují ve stínu palmy a dva papoušci něco říkají ve shromažďovací chýši, kde sedí pár indiánů a mlčí.

Náš průvodce se chvíli hádá s náčelníkem až nakonec někam oba zmizí. Po chvíli se znovu objeví a do prostranství začnou přicházet další členové a členky kmene.

Tančí a tím tancem se za nás přimlouvají rozličným pralesním silám, aby nám pomohli na naší cestě.

Dnes ta cesta vede do lesa.

Provádí nás mladý indián, upozorňuje na léčivé a jedovaté stromy, keře a rostliny, slušnou, tichou a jakoby ostýchavou portugalštinou vypráví o jejich léčivé moci a při tom si pomáhá mačetou.
Najednou se zastaví u stromu, tou mačetou na něj zaklepe a ukáže ke kořenům.
Zespoda začnou pomalu a unaveně vylézat obří, tmavě černí mravenci.
“Když se chlapec chce stát mužem, musí dát ruku do pytle, kde jsou tyhle mravenci a držet jí tam hodinu. Je to velmi bolestivý, “ říká.
Divám se na pomalu se objevující, velmi zřetelně špatně naložený jedovatý hmyz.
A řikám si: Kurva, ještě, že nám stačilo dát si tři piva a kouřit k tomu startky…

Pokračujeme po stezce dál a mladík občas uřízne kus keře nebo kůry ze stromu, dá nám přičichnout a vysvětlí, k čemu všemu se používá. Kosmetika, farmaceutika, chemický průmysl, malířské potřeby, to vše se dá najít v okruhu dvaceti metrů.

Mě zaujme rostlina, kterou indiáni používají k lovu ryb. Její jed váže kyslík a tak když se nařeže a nahází do vody, ryby se ve vodě udusí a vyplavou mrtvé na hladinu.

Když k ní přičichnu, krásně voní.

Dívám se do korun stromů. Poslouchám, jak indián říká, že stromy nekácí, ale čekají až přijde bouře a potom vyjdou z vesnice a hledají padlé kmeny. Ty potom zpracují a dřevo použijí.

Vim, že pro indiány jsou stromy bytosti a když se člověk v tom prostoru pohybuje, chtě nechtě se k podobnému uvažování může lehce dopracovat sám.

Prezident Bolsonaro chce indiány integrovat do brazilské společnosti a umožnit jim, aby své pozemky a s nimi i lesy prodali. Jde samozřejmě o záminku, jak se dostat k nyní chráněnému rostlinnému a nerostnému bohatství v indiánských rezervacích.

Já ale věřím, že indiáni budou svoje bytosti chránit. I se samopaly v ruce.

Vracíme se zase po řece. Už se stmívá a les trochu ožívá. Po větvi leze dikobraz, z tůně civí krokodýl, někde v lese houká jaguár a řeka plyne na tak obří tok velmi zlehka a monumentálně a to vše je rámováno nekonečnou masou vegetace.

A tak mě znovu napadá: Na tohle člověk nemá. Ani Bolsonaro.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama