I ona stárne…musí ji bejt přes padesát.
„Já jsem taková píča,“ řiká mi.
„Neříkej.“
„Sem tam nechala nahoře cigára, já sem fakt píča.“
„Hm…“
Odešel jsem sledovat chvění začínajícího podzimu v korunách stromů. Objevil jsem tam krásný zrezivělý plech ve výšce zhruba patnácti metrů.
„Hele, tamhleta říká, že je chodící vagína. Má zálusk na Frantu.“
„Cha, pred chvílí mi říkala to samý, jen jinejma slovama.“
Pozoroval jsem letní vzduch…
„Česko opanoval pravicový levicismus.“
„To je pravda…navíc jsem si všimnul, že se tady taky začalo všechno zmenšovat.“
„Jakto?“
„Včera mi nabídli v hospodě gulášek a pivíčko, dneska vodičku a zejtra asi nějakej jinej sajrajtíček. I ty lidi jsou nějaký menší než dřív. Že by krize?“
„Asi jo. Asi když ty věci budou menší, budou teda tím pádem i levnější, ne?“
„To je dost pravděpodobný.“
„Problém se zmenší, když mu budeme říkat výzvička, ne?“
„Určitě. Pokud možno dizajnová.“
Ne že by mi to přišlo divný a jsem rád, že mi ve Vltavě rozseknul nohu motůrek a ne nějakej motor.
Po nemocniční chodbě přechází stará žena. Její syn ji doprovází.
„Nechte mě bejt člověče…,“ oboří se na něho žena.
„Mami, nesmíš teď ven, chápeš to…“
„VY mi nebudete nic přikazovat, neznám vás.“
Drží ji za ruku.
Když mi chirurg opravuje nohu, vidim zřetelně, že to, do čeho řeže, je jenom kus divný mechanický hmoty.
Na obvodě sedí doktor. Přehazovačka mu volně splývá kolem uší a hledí před sebe. Viděl jsem ho už před dvaceti lety sedět úplně stejně. Sestra se dívá na mojí nohu a převazuje to.
„To bude dobrý,“ říká sestra.
Doktor zamyšleně kýve hlavou a skrz svůj prázdnej pohled si pro sebe tiše říká: „To bude dobrý.“
Za okny jsou vidět ledviny a zřejmě i játra, pověšená v oknech a vyvedená z krásné umělé hmoty.
Jdu domů.
Indiáni tam opravujou rozvody plynu. Z děr se ozývají rány krumpáčů a bílý dozorce není spokojen s geometrií výkopu. Náčelník se mu něco snaží vysvětlit. Podzimním ránem se ozývá plácání lopat o zem a lámání asfaltových kusů chodníku o sebe sama. Monotónně jede motor bagříku.
Do bytu přilítla už desátá vosa. Má nějakej agresivní podzim života. Naráží do zdi, do oken i do mě.
Je nasraná, je to vidět na první pohled.
No jasně, jaro to neni.
Poslední dobou vídám v oknech vězení lidi, jak mlčky stojí a drží se mříží.
